Antonín je muž středního věku, který vlastní malou, slušně prosperující firmu. Společně s ním jsou vlastníky ještě jeho dva kamarádi, bývalí spolužáci z vysoké školy. Daří se jim poměrně dobře a jejich firma je živí již téměř dvacet let.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Podnikání hned po studiu
„Firmu jsme s Petrem a Honzou zakládali hned po škole. Ani jeden z nás nebyl nadšený z toho, že bychom měli jít pracovat do velké firmy,“ vysvětluje Antonín. Postupem času ve firmě zaměstnali i své ženy, a dokonce i děti.
„Na nějaké vyskakování to sice nebylo, ale díky tomu, že jsme pracovali na sebe, nás to bavilo a dávali jsme tomu všechno,“ vzpomíná. „Dávali jsme firmě svou energii, volný čas, peníze. A vyplatilo se to.“
Postupem času se jejich rodiny začaly přátelit, děti si spolu hrály, ženy si vyměňovaly recepty. Jejich život se prakticky přesunul do firmy a staly se jednou velkou rodinou.
Vzpomínka na krásná léta
„Dodnes se společníky rádi vzpomínáme na léta, kdy byly děti malé. Bylo to nádherné období. Všechno šlapalo jako na drátkách,“ zasnil se Antonín.
Idyla se zvrtla až v době, kdy nejstarší dcera jednoho z jeho společníků maturovala. Její úspěch slavili jak jinak než společně, jako velká rodina. Najali si penzion za městem a uspořádali nezapomenutelnou akci.
Bohužel na ni nedokážou dodnes zapomenout i z jiného důvodu než jen kvůli úspěšně zvládnuté maturitě. „Sešli jsme se všichni, jak jinak. Zaplatili jsme si celý penzion jen pro sebe a slavili až do rána,“ pokračuje Antonín.
Vždyť je dospělá
„Když Alena úspěšně absolvovala zkoušku dospělosti, byli jsme všichni dojati. Nejen její otec si uvědomil, že se z ní za ta léta stala samostatná žena s vlastními cíly a názory,“ smutně dodává Antonín.
Otec dceru střežil jako oko v hlavě. Nedovolil jí ani přítele a děsil se okamžiku, kdy odejde na vysokou školu do jiného města a domů se bude vracet pouze na víkendy.
„Když na mě Alena smyslně pomrkávala, nevěřil jsem vlastním očím,“ vypráví Antonín. „Jasně že si dala pozor, aby si její otec ničeho nevšiml,“ upřesňuje.
„Tancovali jsme spolu a večer jsme si opravdu užili,“ dělí se Antonín o své vzpomínky. „Ráno jsem se probudil na posteli a nevěřícně se díval na to, kdo leží vedle mě. Samozřejmě to byla Alena. Zalapal jsem po dechu a přemýšlel, jak se z té šlamastiky dostat.“
Když se po několika minutách rozrazily dveře a do pokoje vtrhl rozzuřený Alenin otec, pochopil Tonda, že tenhle průšvih bude mít fatální následky a nemýlil se.
Od té doby spolu ve firmě nikdo nepromluvil, a dokonce se uvažuje o jejím prodeji. Dokonalou idylu zničil jediný úlet.
Autor: Kamila Mertlová
