Vlastně jsem to tak vůbec nechtěl. Stalo se to tak nějak samo. Nenapadlo by mě, že ve svých letech budu mít ještě znovu tolik starostí. Teď nevím, kde mi hlava stojí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Sama řekla, že potřebuje změnu
„S mojí manželkou jsme spolu byli něco málo přes dvacet let. Když ke mně přišla s tím, že už ji naše manželství nenaplňuje. Nenapadlo mě nic, co bych mohl namítnout. Sám jsem se už dlouho cítil nespokojeně a připadal jsem si jak křeček zavřený v kleci,“ říká pan Antonín.
Společně se dohodli, že jejich manželství skončí klidným rozvodem. Neměli si nic za zlé. Jeho žena šla svojí cestou a Antonín ke štěstí také nemusel chodit daleko.
„Jsem založením sportovec. Nekouřím a nepiju alkohol. Na svůj věk vypadám dobře. Vlastně jsem si po rozvodu říkal, proč jsme to neudělali dřív. Poté, co jsme spolu s manželkou došli k dohodě, že každý budeme už jen sám za sebe, nebál jsem se oslovit několik žen mého věku. Měl jsem docela úspěch, ale nebylo to ono.“
Snesl bych jí modré z nebe
Antonín si vyzkoušel pár vztahů, které mu ale nepřinášely kýžené ovoce. To se však změnilo s příchodem Mariky. Byla o dost mladší než on. Když ho poznala, měla třicet jedna let.
„Marika je skvělé děvče. Hned na začátku mi učaroval její temperament. To byla ta věc, která mi u mojí bývalé manželky i u dalších žen chyběla,“ uvedl.
Randili spolu jako za mlada. Náš čtenář Marice nadbíhal. Nosil jí kytice růží a ona mu jeho vroucí nadšení plně opětovala.
S tímhle jsme nepočítali ani jeden
„Asi tomu chtěl osud, když moje přítelkyně po půl roce přišla s tím, že je těhotná. Když mi to oznamovala, řekla mi, že na ni koukám překvapeně jako králík na kobru,“ směje se. Shodli se na tom, že si dítě nechají. Pro Mariku to byl první potomek, pro Antonína už třetí dítě.
„Trošku jsem tušil, do čeho jdu, ale teď nevím, kam dřív skočit. Práce, dítě… Už mám být spíš v důchodu. Naštěstí se pořád cítím dobře a těším se, až si spolu s malým Toníkem jednou začutáme fotbal. Do té doby se ale nejdřív musí naučit chodit,“ dodal na závěr.
Autor: René Podhrázský
