Vždy jsem si myslel, že jsem dobrý táta a že svoje děti jsem vychoval v rámci možností co nejlépe. Moje žena zemřela, když bylo Leničce 6. Zůstal jsem na ně sám.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Když láska nestačí
Když bylo Lence 15 let, dopadla na naši rodinu plnou silou puberta. Začalo to sprostým odmlouváním, pokračovalo pozdními příchody a občas se mi poztrácely nějaké peníze.
Dcera se mnou svoje problémy odmítala sdílet, nějak jsme se vzájemně odcizili a svůj podíl na tom měl i fakt, že peněz nebylo nazbyt a moje dcera si připadala méněcenná, když jsem jí nekoupil všechno, co její spolužačky už dávno měly.
Výčitky a strach
Když jsem už opravdu nevěděl kudy kam, zašel jsem si popovídat za svojí mámou. Tato žena měla pro mě i ve svém vysokém věku pochopení a slova podpory.
Moje máma byla také prvním člověkem, kterému jsem řekl o Kláře. Byla to moje kolegyně z práce, se kterou jsem se začal scházet.
Patřit do vyšší společnosti
Rok jsme se s Klárou scházeli tajně a já jsem se snažil svoji dceru připravit na akceptování faktu, že vůbec někdo existuje po mém boku. Šlo to těžko, dceru jsem skoro neviděl.
Lenka se začala scházet s nějakými lidmi z vyšší společnosti, jak mi občas s oblibou předhazovala. Chodila upravená a draze oblékaná, říkal jsem si, že je asi spokojená a do jejího života jsem jí nemluvil.
Osudová večeře
Vzal jsem Kláru na výroční večeři. Restaurace byla dost drahá, ale věděl jsem, že si to jednou můžu dovolit. U baru seděl zády k nám na vysoké židli postarší muž a atraktivní dívka.
Hlasitě se smáli, šampaňské a drahý alkohol tekl proudem, když v tom jsem poznal v dívce svoji dceru. Měla ruku položenou v mužově klíně a viděl jsem, že se k něčemu schyluje.
Vyběhl jsem z restaurace, abych se uklidnil, a za chvíli jsem se vrátil zpět. Moje dcera byla pryč i se svým pánem. Omluvil jsem se Kláře a odešel na toaletu.
Cena za horních deset tisíc
Dveře od jedné kabinky byly pootevřené. Škvírou jsem zahlédl obnažené pozadí prošedivělého muže a před ním moje dcera. To už bylo na mě moc. Vypálil jsem z toalet a na baru vypil dvojitou vodku.
Zahloubán do svých myšlenek jsem ucítil, jak mi na rameno někdo položil dlaň. Zíral jsem do tváře svého přítele. Byl to ten muž z toalety.
„Ahoj Tondo, vypadáš hrozně. Nechtěl by ses trochu odreagovat? Asi pořád nikoho nemáš, co? Dám ti číslo na jednu milou holku, za trochu pozornosti udělá cokoliv.“
Autor: René Podhrázský
