Žijeme v sexuální společnosti. Fyzická přitažlivost je důležitá, obzvlášť u dospívajících. Simona je 29letá asexuálka a řekne nám o životě lidí bez sexuální přitažlivosti více.
Kdo jsou asexuálové
„Necítíme sexuální přitažlivost ani potřebu. Co se týká pohlavního styku, mnoho asexuálů ho nemá vůbec. Někteří ho mají, ale potřeba sexu se dá u nich přirovnat k hladu bez chuti na něco konkrétního.“ Simona neměla sex nikdy, i přesto, že byla ve vztahu. „Měla jsem krátký vztah, ale nebylo to ono. Nicméně většina mých asexuálních přátel vztah má.“ Jak to tedy vlastně funguje? „Říkáme, že máme romantickou orientaci. Jsme heteroromantičtí, biromantičtí, homoromantičtí, nebo aromantičtí. Já osobně se zařazuji do poslední skupiny.“
Simonini bývalí partneři to akceptovali, ale ne každý je tak chápavý. „Lidé, se kterými jsem měla vztah, se zdáli být bez sexu spokojení. Ale asexuály bych je nenazvala,“ říká Simona. „Když mi bylo kolem 20, měla jsem několik vztahů, které ale brzy skončily. Bez sexu nikam nevedly. Svou asexualitu jsem v té době popírala. Stále jsem si myslela, že to můžu nějak změnit.“
Zdroj: 123RF.COM
Může se zdát, že asexualita jet velký hendikep, ale Simona to tak už necítí. „Jako single jsem spokojená. Do budoucna bych možná vztah chtěla, ale pravděpodobně to nebude typický vztah, jak ho znají ostatní. Vůbec totiž nepotřebuji fyzický kontakt. Tohle ale není společné všem asexuálům. Hodně z nich má rádo líbání, mazlení a další romantická gesta.“
Jaký vztah by byl tedy vlastně pro Simonu ideální? Dle jejích slov především bezpečný a praktický. „A měl by to být někdo na stejné vlně. Už nechci nikoho deprivovat.“
Kdy přišlo uvědomění si skutečnosti?
Že je jiná, si začala Simona uvědomovat někdy na druhém stupni. „Chodila jsem do dívčí školy. Chlapecká škola byla hned vedle,“ vzpomíná. Vyučování bylo oddělené, ale o přestávkách a na oběd jsme se mohli vídat. „Kolem 13 let se mi začalo zdát, že holky jsou kluky doslova posedlé. Chodily za nimi, mluvily s nimi, vyhledávaly je. Já k tomu neměla důvod. Jen jsem to sledovala zvenčí, jako nějaký dokument.“
Simona si šla pro radu za mámou „Zeptala jsem se jí, proč lidé předstírají, že je to baví. Řekla mi, že to nepředstírají, že je randění opravdu baví.“ Simoně to přišlo zvláštní. Začala si o sobě myslet, že je lesba. „Ale když jsem si představila cokoliv sexuálního se ženou, neoslovilo mě to. Neměla jsem žádné pojmenování pro to, co jsem cítila. Respektive necítila.“
Až když jí bylo 18, poprvé objevila termín „asexuál“ a následně i komunitu asexuálů. „Když jsem to oznámila rodičům, nebyli vůbec překvapení,“ směje se Simona. „Ale měli obavy, že když přijmu nálepku asexuál, odříznu se. Bylo to pro ně příliš konkrétní. Teď, po 10 letech, podporují nejen mě, ale celou naši komunitu.“
Ačkoliv je teď o asexualitě více slyšet, není to žádný módní výstřelek. V komunitě jsou i starší lidé, kteří prožili svůj život a přemýšleli, co s nimi je. Až komunita jim pomohla vše pochopit.
Asexualita a feminismus
Díky své asexualitě vidí Simona, jaké jsou tradiční pojmy ženství. „Podle společenských očekávání jsou ženy sexy, nebo sexy být chtějí. Cítila jsem se jako objekt sexuálního zájmu, a to i poté, co jsem přiznala svou asexualitu. Feminismus mě popostrčil, abych mohla tato očekávání měnit. Tento tlak na ženy není totiž jen v oblasti vztahů. Jen se podívejte na trh práce a pohovory. Na spoustě míst žena musí nosit minisukně a vysoké podpatky jako součást dress code. To je něco, co se musí změnit. A nejen proto, že já jsem asexuál.“
Autor: Jana Janáčková
