Trvalo delší dobu, než jsem se rozhodl Aničku představit svým rodičům. Nestyděl jsem se za to, že je starší, ale hlavou se mi honily úvahy, co tomu rodiče řeknou. Nakonec jsem se odhodlal a moje obavy se naplnily.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nakonec se nebylo za co stydět
Dlouho jsem žil u rodičů, protože všechny moje vztahy ztroskotaly dřív, než jsme si zařídili vlastní bydlení. Moje naděje na vztah, který vydrží navždy, pomalu skomírala.
Narazil jsem ale na internetu na několik zajímavých článků, díky kterým mě napadlo, že by mi mohl pomoci psycholog. Trvalo dlouho, než moje odhodlání překonalo strach, ale šel jsem do toho.
Díky psycholožce mi došlo, že ještě není nic ztraceno a že moje vztahy skončily, protože jsem si hledal stále stejný typ partnerek. Došlo mi, že bude potřeba se poohlédnout po jiných typech žen, a byl jsem rád, že jsem terapii vyhledal.
Konečně jsem si připadal úplný
V dnešní době mě nenapadlo nic lepšího než se poohlédnout po své vysněné partnerce na internetu. Tentokrát to ale bylo jinak. Když jsem si začal s někým psát, moc dobře jsem už věděl, co chci a co od budoucí partnerky očekávám.
Pak jsem ji poznal. Byla úplně jiná než moje předchozí přítelkyně. Hodná, pečující, vděčná, a navíc se mi líbila. Nejprve mě trošku zarazilo, že je o hodně starší, skoro o deset let, ale nebyla to pro mě zase až taková překážka. Milovala mě a já ji.
Chtěl jsem vztah posunout dál
Samozřejmě, že po několika měsících občasného scházení a krásných společných chvil mě napadlo představit Aničku svým rodičům. Často jsem o ní doma mluvil, ale nikdy nepřišla řeč na její věk. To byla moje obava. Chtěl jsem ale jít s pravdou ven. Domluvil jsem proto s matkou společný nedělní oběd.
Jakmile jsme stáli s přítelkyní před naším domem ruku v ruce, cítil jsem, jak se začínám potit. V kuchyni byl krásně prostřený stůl, u kterého seděli moji rodiče. Už z prvního pohledu mé matky jsem věděl, že se jí něco nelíbí, ale nedávala nic znát.
Sladká tečka to nebyla
V klidu jsme poobědvali a u dezertu to začalo. Moje matka se začala Aničky vyptávat, jestli už někdy byla vdaná a jestli má nějaké děti. Řekla, že ne, načež se jí zeptala, jestli vůbec ve svém věku nějaké děti bude moci mít, protože by ráda byla někdy babičkou, že už na to čeká dlouho. Viděl jsem, jak je z toho Anička v rozpacích, ale držela se.
Poslední kapka byla, když matka začala řešit naši svatbu, kterou jsme zatím ani neplánovali. Anička jí na to řekla, že žádnou svatbu nechce, sbalila se a utekla z našeho domu s brekem na krajíčku.
Běžel jsem za ní a chtěl ji uklidnit, ale řekla mi, že vlastně sama neví, jestli děti mít může, a že si ani není jistá, jestli nějaké chce. Prý mě nechce připravit o můj sen o rodině, a proto bude možná lepší, když se rozejdeme.
Autor: René Podhrázský
