Dlouhé roky měl Bořek veškerou pozornost svých rodičů. Až do jeho jedenácti let byl jedináčkem. Pak ale přišla na svět Martina, se kterou se všechno změnilo. Rodiče se najednou věnovali i jinému dítěti, a on se navíc stal tak trochu chůvou.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Dnes už vím, že to tak nebylo. Že si ze mě nikdo nedělal otroka ani nikoho neupřednostňoval. Byl jsem jenom starší brácha, který šíleně žárlil. Ale děti to vidí jinak a já měl tehdy pocit, že je najednou všechno špatně,“ popisuje Bořek.
„Změnilo se mi celé dětství. O hračky jsem se musel dělit, k někomu jsme se musel najednou chovat hezky. A čím starší jsem byl, tím to bylo horší,“ přiznává. „Když mi totiž bylo 15, rodiče usoudili, že se o sestřičku jako starší bratr postarám.“
Hlídal jsem ji, když šli nakupovat, musel jsem ji brát ven mezi kamarády
Pro Bořka byla sestra v mládí přítěží. Nebylo to tak, že by ji neměl rád. Jenom se o ni neustále nechtěl starat. Kdykoli ale jeho rodiče odešli z domu, on dostal nakázáno dohlédnout na ni.
„Běda, když se někdo vrátil domů a já byl v jiné místnosti než Martina. To bylo řečí,“ směje se při vzpomínkách. „Přitom by spíš měla ona hlídala mě. Kdykoli jsem byl doma sám, dělal jsem lumpárny,“ přiznává.
Nejvíce ze všeho ale Bořkovi vadilo to, že musel brát Martinu s sebou, kdykoli šel ven s kamarády. „Šel jsem ven s kluky, chtěli jsme něco podniknout, ale jakožto starší bratr jsem měl v patách vždy malou holčičku.
Aby se jí nic nestalo, nemohli jsme s kluky do lesa, k vodě ani ke starým kolejím, kde jsme si hráli nejraději. Všechno se točilo kolem ní. Kdyby se jí něco stalo, rodiče by zešíleli.
Tou dobou jsem si začal uvědomovat, že i mě by mrzelo, kdyby se Martině cokoli přihodilo. Neříkal jsem to ale nahlas před kluky. Smáli by se mi. A tak jsem se dál tvářil, jako že je pro mě sestra přítěží.
Někdy jí to bylo líto, pak plakala, ale já ji nemohl uklidňovat, to bych vypadal před ostatními hloupě. Uznávám dnes po všech těch letech, že jsem se choval hrozně. Ale děti už takové bývají,“ dodává.
Dnes bych bez ní byl sám
Bořek se nikdy neoženil. Zůstal sám v domě po rodičích, kteří jsou dnes už po smrti. Má sice pár přátel, ti mají ale svoje rodiny a na něho nemají moc času. Jediný, kdo ho pravidelně navštěvuje, je právě Martina.
„Vždycky se mi snažila pomoci. Čím starší jsme byli, tím jsme k sobě měli blíž. Jako malý jsem ji považoval za vetřelce, pak mi překážela při hře s kamarády, a pak mi začalo docházet, jak rád ji mám,“ vypráví Bořek.
„A dnes jsem rád, že mám alespoň někoho. Kdyby nebylo Martiny, byl bych sám. Často za mnou chodí, bere mě ven, snaží se mě i v mém věku přesvědčit, abych s ní zašel na koupaliště nebo na podzim na houby.
A já jsem vděčný. Vzpomínáme na to, jak jsme se chovali jako mladí. Vzpomínáme na rodiče, snažíme se myslet jen na to hezké. Uvědomuji si, že jenom díky Martině jsem v dnešní době šťastný. Kdybych mohl odčinit všechno, co jsem jí jako malý kluk provedl, udělal bych to.“
Autor: Šárka Cvrkalová
