Obyčejná procházka se proměnila v nezapomenutelný zážitek, který skončil až v nemocnici. Když se toho večera Luděk vydával se svým psem na každodenní procházku po jejich oblíbené trase, ani zdaleka netušil, co se mu přihodí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Měla to být procházka jako každá jiná. Na tu Luděk se psem Alíkem společně vyráželi každý den. Tentokrát ale všechno dopadlo úplně jinak.
Po stejné trase chodíme už několik let
Psa chodím venčit každý den, miluje pohyb a dlouhé procházky. Našli jsme si trasu, která vede místy, kde nechodí moc lidí a je tam klid. Tam chodíme každý den.
Ani toho večera jsme s Alíkem mnoho lidí nepotkali. Jen jednoho běžce a paní na kole, jinak byl klid, to my máme rádi. Pak jsem si ale něčeho všiml a hrklo ve mně.
Najednou se skácel k zemi
Byli jsme asi v polovině cesty, když jsem si před sebou všiml chodce. Byl to muž a očividně se také procházel. Nevšímal jsem si ho. Až do chvíle, kdy se zničehonic skácel k zemi a začal se třást.
Okamžitě jsem k němu společně se psem doběhl. Ten začal štěkat, očividně vytušil, že se něco děje. Neznámý muž ležel na zemi v křečích. Pochopil jsem, že má epileptický záchvat, ačkoli jsem ho nikdy v životě neviděl na vlastní oči.
Jednal jsem ve zmatku
Rychle jsem se snažil uvědomit, co se v takové chvíli dělá. Vzpomněl jsem si, že epileptikům často zapadne jazyk, že se tak mohou udusit. Bez váhání jsem tak muži otevřel ústa a snažil se zkontrolovat stav jeho jazyka.
Pak jsem zaúpěl bolestí. Pokousal mě! Samozřejmě o tom nevěděl, byl úplně mimo, ale pokousal mě tak, že mi z prstů začala valit krev.
Zavolal jsem sanitku. Nenapadlo mě, že to budu já, koho odvezou
Jakmile záchvat přešel a muž byl stále úplně mimo, zavolal jsem sanitku. Ta se na místo dostavila během čtvrt hodinky. Věděl jsem, že mi z prstů na ruce teče krev, ale byla to ta poslední věc, kterou jsem v tom okamžiku řešil.
Když přijela sanitka, doktoři se ujali toho neznámého muže. Já se měl k odchodu domů, nebyl jsem už potřebný. Vtom mě ale jeden z lékařů zastavil. Kousance na ruce byly vážně hluboké a já musel do nemocnice.
Za pomoc muži, který měl záchvat, mám na památku několik stehů
V nemocnici mi rány vyčistili, ošetřili a já odešel s několika stehy na pravé ruce. To mám jako vzpomínku na muže, kterému jsem se snažil pomoci.
Onen muž mě o několik dní později vyhledal. V nemocnici si vyprosil kontakt na mě a chtěl mi poděkovat. Omlouval se za to, co mi udělal, ale já věděl, že za to nemůže. Za možnou záchranu lidského života pár stehů určitě stálo.
Autor: Nikol Kolomazníková
