Keilu jsem poprvé zahlédl v kavárně. Od ostatních žen se hodně odlišovala. Měla bělejší pokožku, syté vlasy a zkrátka vypadala nápadně zajímavě. Od prvního pohledu bylo jasné, že je to cizinka, ale něco mě na ní přitahovalo. Neuměla moc dobře anglicky, ale to mi nebránilo v tom, abych ji pozval na kafe.
Ve svém zemi nebyla šťastná
Od Keily jsem se dozvěděl, že je tu jen krátce. Pocházela z Irska, což pro mě byla země na hony vzdálená. Přijela sem, protože se ve své zemi necítila pohodlně. Ačkoli mluvila lámanou angličtinou, hodně mi toho o sobě vyprávěla. Už jako dítě věděla, že nechce zůstat v Irsku, a Česká republika jí přišla daleko zajímavější.
Keila pocházela z Adare – údajně nejkrásnější vesničky v Irsku ležící na pobřeží řeky Maigue. Přesto tam nebyla šťastná a ve svých čtyřiadvaceti letech se rozhodla udělat obrovský krok a zkusit štěstí jinde.
Zdroj: 123RF.COM
Stal jsem se jejím průvodcem
Od toho dne jsem s ní trávil poměrně dost času. Stal jsem se takovým jejím soukromým průvodcem. Ukazoval jsem jí krásy naší země, objevovali jsme společně zajímavá místa a kromě toho se také vzájemně poznávali. Po dvou týdnech to mezi námi zašlo tak daleko, že jsme spolu strávili noc. Nevěděl jsem, kde se to ve mně bere, ale do té irské dívky jsem se zamiloval.
Čím více času jsme spolu trávili, tím jsme si byli vzájemně bližší. Keila měla podanou žádost o vízum. Prozatím zde byla jen na tři měsíce a já společně s ní doufal, že jí to vízum dají.
Užívali jsem si každou společnou chvíli
Věděl jsem, že žádost o vízum trvá delší dobu. Když se ale Keile ani po dvou měsících nikdo neozval, začal jsem nabývat podezření, že je něco špatně. I přesto jsme se snažili, abychom si společně strávený čas užili na maximum. Stále ve mně byla naděje, že to nakonec vyjde. Věděl jsem, že Keilu miluji, a představa, že mi za měsíc zmizí, mě strašně ničila.
Měli jsme pár posledních dní
Zdroj: 123RF.COM
A pak to přišlo, žádost o udělení víza byla zamítnuta. Naše sny o společném životě se záhy rozplynuly jako pára nad hrncem. Keila byla zničená, nechtěla se vrátit domů. Ani mně nebylo příjemné, když jsem věděl, že za tři týdny odjede a já už ji pravděpodobně nikdy neuvidím.
Poslední dny jsme si chtěli užít na maximum. Pustili jsme z hlavy skutečnost, že máme jen ty poslední dny. Strávili jsme je společně a snažili se radovat. I když jsem předstíral, že jsem šťastný, tížila mě představa, že už ji nikdy neuvidím. Ano, bavili jsme se o tom, že si budeme volat, psát, dneska je tolik možností. Ale Irsko je tak strašně daleko, že jsem věděl, že to nemá budoucnost. A Keila to věděla taky. Akorát to ani jeden z nás nechtěl říct nahlas.
Když jsem ji odvedl na letadlo a zamával jí před odbavením, bylo to naposledy, co jsem ji viděl. Jakmile letadlo vzlétlo, dal jsem jí sbohem. A stejně tak jsem dal sbohem i naší lásce.
Autor: Nikol Kolomazníková
