Když jsem společně se ženou zakládal rodinu, zaručil jsem se, že nikdy nebudou strádat. Dal jsem si za cíl, že ženu a děti dostatečně zabezpečím, aby jim nikdy nic nechybělo. Díky podnikání ve stavební firmě se mi to dařilo. Peněz jsme nikdy neměli málo a mě u srdce hřálo vědomí, že moje děti mají vše, na co si ukážou.
Život na vysoké noze něco stojí
V oboru stavebnictví jsem se uměl pohybovat jako ryba ve vodě. Stavební firmu vlastnil můj otec a jednoho dne ji na mě přepsal. Jako jediný syn jsem byl jediným dědicem, žádné oplétačky okolo toho nebyly. Ve svých třiceti letech jsem se stal majitelem známé firmy, která rozhodně neměla nouzi o zakázky. Byl jsem odhodlán, že firmu posunu ještě o kus dál. Čím prestižnější jméno na trhu, tím více zakázek a logicky i více peněz.
Zdroj: 123RF.COM
Žena a děti si proto žily na vysoké noze. Měli jsme krásný dům vybavený přepychovými kousky. Jezdili jsme v drahých autech. Třikrát do roka jsme byli na dovolené. Žili jsme si na vysoké noze, což si ale žádalo svou daň – můj čas.
V práci jsem byl více než doma
Kdekdo si myslí, že pozice ředitele vlastně tolik času nevyžaduje. Pokud ale chcete, aby firma šlapala jako hodinky a aby nebyla nouze o slušné zakázky, pak se zkrátka musíte snažit. A já se snažil. V práci jsem proto trávil většinu svého času, byl jsem tam víc než doma. Když byly děti malé, trávil jsem v práci klidně i 18 hodin denně. Odcházel jsem z domu brzy ráno, když děti ještě spokojeně spaly, a vracel se pozdě večer, když už opět uložené v postýlkách o něčem nerušeně snily. V podstatě jsem je nevídal a zpočátku si neuvědomoval, že je to vlastně celé špatně.
Zdroj: 123RF.COM
Neviděl jsem děti vyrůstat
Roky plynuly, firmě se dařilo a já byl přesvědčený, že jsou všichni okolo mě spokojení. Děti měly všechno, co chtěly. Nikdy jsem jim nic neupřel a všeho měly dostatek. Jediné, čeho měly až žalostně málo, byl můj čas. Neuvědomoval jsem si, že kvůli práci, které jsem se tolik věnoval, vlastně nevidím své vlastní děti vyrůstat. Nedocházelo mi, že jsem neviděl první krůčky, že jsem neslyšel první slůvka, že jsem nebyl u jejich nástupu do školky ani u prvního školního dne. Jak léta ubíhala, moje děti rostly a já u toho nebyl.
Je pozdě cokoli dohánět
Moje děti jsou už velké. Starší dceři je čtrnáct let a mladšímu synovi dvanáct. Jsou to již osobnosti se svým názorem. Až teď při pohledu zpátky mi dochází, že jsem kvůli luxusnímu životu zahodil to nejdůležitější – roky se svými dětmi, které byly malé jen jednou. Teď už je pozdě cokoli dohánět, teď už nevrátím ty chvíle, kdy moje děti dělaly první samostatné kroky, nebo kdy zkoušely vyslovit první slovíčka. Vyčítám si to a budu si to vyčítat už pořád. Peníze za to nestály, teď už to vím. Bohužel pozdě.
Autor: Nikol Kolomazníková
