Jako malý jsem měl spoustu kamarádů a nikdy se mi nikdo pro mou postavu nesmál. Nechápal jsem, proč mají rodiče takový problém s tím, že jsem při těle. Lidé kolem mě nikdy neřekli křivé slovo a jediný, kdo mi tak moji nadváhu připomínal, byli mamka s tátou.
Na střední škole jsem si začal uvědomovat, že je někde problém. Chtěl jsem zapadnout do kolektivu, hezky vypadat a dobře se oblékat. Když mi ale ve třeťáku na gymplu neseděly ani jedny džíny, které se mi v obchodě líbily a já proto začal nosit kalhoty s gumou v pase, moje nadváha mi teprve začala lézt na nervy. Měl jsem o třicet kilo víc než moji vrstevníci. V osmnácti letech jsem vážil devadesát, což by bylo v pohodě, kdybych nebyl výškou nejmenší kluk ve třídě.
Zašel jsem k doktorovi, doporučil mi držet diety
Hledal jsem někoho, kdo by mi poradil. Máma s tátou si se mnou nevěděli rady. Chtěli mi pomoci, ale sami na tom s váhou nebyli nejlíp. Vždycky říkali, že jim je to jedno, jenom já si se svou postavou nikoho nenajdu. A tak usoudili, že bych si měl najít odborného lékaře.
Zdroj: 123RF.COM
Ten mě změřil, zvážil a řekl, že bych měl mít asi o dvacet pět kilo méně. Doporučil mi dietu, ale když si poslechl, že jím vlastně poměrně zdravě, poslal mě nejprve na několik vyšetření, aby zjistil, zda moje tělo funguje tak, jak má.
Jsem vegetarián, alkohol ani kávu jsem nikdy nepil. Jím sice poměrně velké porce, ale vesměs se jedná o zeleninu a ovoce, piji pouze neslazené nápoje. Vyšetření štítné žlázy a několika dalších orgánů ale neprokázalo nic zvláštního. Doktor mi proto doporučil začít se věnovat sportu, protože je na vině pravděpodobně špatné spalování kalorií.
Představoval jsem si, jak se stanu šampione
Tělocvik mi nikdy nešel, ale tajně jsem chtěl být v nějakém sportu opravdu dobrý. Na doporučení doktora jsem se tedy snažil najít něco, co by mi opravdu šlo. Plavání nepřipadalo v úvahu. Čím starší jsem byl, tím více jsem se za své tělo styděl. Zkoušel jsem běhat, ale to mě brzy omrzelo. Věnoval jsem se chvíli tenisu, ale sotva jsem dokázal trefit míček a placené kurzy mi přišly zcela zbytečné a předražené.
Když jsem objevil kouzlo hokeje, bylo mi dvacet. Bruslení pro mě bylo hračkou a bavilo mě. V týmu jsem se nejprve prosazoval jako útočník. Ačkoli jsem nebyl příliš rychlý, souboj o puk jsem díky svému rozložitému tělu vyztuženému chrániči obvykle vyhrál. Nejednoho hráče jsem narazil na mantinel. Navíc mám poměrně pevnou ránu, takže jsem puky sázel do brány jedna radost.
Našel jsem se ale teprve ve chvíli, kdy při jednom ze školních zápasů onemocněl brankář a já byl pro svou zavalitost zvolen jako jeho náhradník. Necítil jsem se na to, neměl jsem zkušenosti, navíc jsem se těšil, že budu střílet góly. Když jsem ale po zápase, ve kterém jsem propustil pouze jeden gól, schytal neskutečné množství pochval a uznání, požádal jsem trenéra, zda bych mohl cvičit jako náhradní brankář.
Po dvou letech jsem se z náhradníka stal dokonce hlavním gólmanem týmu. I když hraji jenom za malý školní tým, rozhodně bych se časem rád propracoval výš. Získal jsem si respekt mnoha lidí, a to včetně mých rodičů. Díky tréninkům v posilovně i na ledě se moje tělo mění. Vážím sice přes sto kilo, nejedná se však o tuk, ale o svaly. Navíc si jsem celkem jistý, že padesát procent mé tělesné váhy je moje sebevědomí, které v posledních letech opravdu vyrostlo.
Autor: Šárka Cvrkalová
