Kláru jsme vychovávali velmi liberálně a svobodně. Nechtěli jsme být ti rodiče, kteří svoje děti omezují. Chtěli jsme, aby z ní vyrostla žena se zdravým sebevědomím. Později jsem zjistil, že jsme to s tou volností přehnali.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Dali jsme jí všechno, co chtěla
Když se malá narodila, byli jsme s manželkou štěstím bez sebe. Těšili jsme se na naši holčičku. Je to naše první dcera, podle toho to taky vypadalo.
Nenechali jsme ji jako malé miminko nikdy dlouho plakat, když jako malá přiběhla, vždycky jsem ji vzal do náruče a ona byla šťastná, stejně jako já.
Říkal jsem si, že je docela normální, když později začala se vztekáním se v obchodě. Jednou jsme stáli ve frontě na pokladnu, když se rozhodla, že chce koupit ještě křupky.
Snažil jsem se jí vysvětlit, že už jsme ve frontě a křupky koupíme příště. Začala se vztekat a předvedla hysterický záchvat. To bylo poprvé a moc dobře si to pamatuji.
Asi byla naše rodičovská chyba, že jsme na její další podobné scény reagovali tím, že jsme jí vždy vyhověli. Byli jsme totiž rádi, že je klid. Taky že byl, ale jen do té doby, dokud dostávala všechno, co chtěla.
V pubertě se vše jen zhoršilo
Když Klára dospívala a stala se mladou dámou, zjistila, že vztekání, zlost a řev nevedou ke kýženým výsledkům. Začala k tomu přistupovat jinak.
Nejprve jsme si to s manželkou vůbec neuvědomovali, ale začala na nás působit psychologicky. Dokonale s námi manipulovala.
Zpočátku jí to vycházelo, protože když mi řekla, že budeme vypadat jako chudáci, když bude mít tři roky starý telefon, opravdu mi to tak připadlo. A to jsem samozřejmě nechtěl.
Bylo to tak se vším. Kupovali jsme jí značkové oblečení, drahé parfémy a kosmetiku, jen proto, abychom si my sami nepřipadali špatně. Naštěstí jsem brzy prozřel a vše probral s manželkou.
Usoudili jsme, že takhle to dál nejde
Svoji dceru milujeme, ale rozhodli jsme se, že náš pohár trpělivosti není nekonečný a že musí pochopit, že v životě nebude mít nic zadarmo. Já jsem se taky za vše, co máme, musel sám zasloužit.
Jakmile Klára dosáhla osmnácti let, nedostala k narozeninám kopu drahých dárků, jak tomu bývalo dříve.
Nechtěli jsme jí zkazit narozeniny, manželka upekla dort a společně jsme povečeřeli. Klára už celá natěšená čekala, že dostane vše ze svého seznamu, který nám dlouho před narozeninami předala.
Dostala od nás jen obálku s informací o vkladovém spořicím účtu, který ale nemůže vybrat dříve, než jí bude 30 let. Udiveně na nás zírala, když jsme jí také oznámili, že je na čase, aby si našla brigádu a zjistila, že život v luxusu není zadarmo.
Autor: René Podhrázský
