Nikdy jsem nebyl žádný seladon. Se ženami jsem to neuměl. Navíc mám lupénku, a tak jsem si vždycky myslel, že vypadám jako zrůda a žádná mě nebude chtít. Pak se ale stal zázrak.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Už ve škole se mi smáli
Odmalička jsem nosil tlusté brýle, protože jsem zdědil vadu zraku po otci. K tomu všemu se mi později, asi v osmé třídě přidaly problémy s lupénkou, která mě trápila čím dál více.
Byl jsem zrovna ve věku, kdy kamarádi začali nahánět svoje první lásky, a já nic. Vždycky jsem byl pro holky jen „brejloun“ a taky se mi smály, že mám lepru. Hrozně jsem se za sebe styděl a moje problémy vyústily až v to, že jsem se pokusil o sebevraždu.
Na vysoké už to bylo trošku lepší, protože takových „brejlounů“ nás tam bylo víc, přidal jsem se do party, kde ale nikdo holku neměl, takže to mi taky moc nepomohlo.
Po školním srazu se mi změnil život
Na srazu naší třídy z gymnázia po dvaceti letech jsem potkal spolužáka Láďu, který byl vždycky hrozně zakřiknutý a byl na tom podobně jako já, i když ne tak špatně.
Teď ale vypadal úplně jinak. Přišel sebevědomý muž v saku a ležérně rozepnuté košili. Málem jsem ho nepoznal. Ten večer jsme se dali do řeči a on mi prozradil své tajemství úspěchu.
Řekl mi tehdy, že se mnou musí něco udělat. Začali jsme se scházet a hodně bavit. Stal se mým průvodcem na cestě k úspěchu.
Nečekal jsem, jak dobře to bude fungovat
S Láďou jsme se potkávali asi třikrát týdně a začali jsme spolu cvičit. Vedli jsme také dlouhé rozhovory o životě. Postupem času jsem došel k tomu, že by bylo fajn začít nosit kontaktní čočky místo brýlí. Cvičilo se mi s nimi lépe a zároveň mi nepřekážely při jiných činnostech.
Díky změně životního stylu mi dokonce zmizela i lupénka na rukou a už to nebylo tak hrozné. Cítil jsem se mnohem lépe a sebevědoměji.
Začal jsem chodit taky do barbershopu, kde mi kadeřníci každý měsíc upravili účes. Pořád jsem ale nebyl žádný krasavec. Láďa mi poradil, že to musím nahradit něčím jiným, a přihlásil mě do kurzu rétoriky a vyprávění příběhů.
Kurz byl naprosto skvělý a dostal mě přesně tam, kam jsem potřeboval. Celé tajemství totiž spočívalo v tom, že když nemůžu uhnat holku na krásu těla, tak ji musím ukecat.
A funguje to! Zamakal jsem na sobě v rámci vzhledu, jak to jen jde, a o zbytek už se vždycky postarám svým mluveným projevem.
Autor: René Podhrázský
