Tohle se nemělo stát! Po takové zkušenosti byste s přítelem své dcery vyrazili dveře. Daniel totiž před maminkou své přítelkyně Sabiny provedl něco nepatřičného.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Vlastně to byla nehoda. Určitě to neudělal naschvál, ale i tak z toho byl pěkný humbuk. Když totiž k nohám budoucí tchyně ta věc dopadla, všichni hned věděli, že bude zle.
Pomůžeš mi?
Přítelkyně Sabina mě požádala, jestli bych jí pomohl přestěhovat skříně u její maminky v bytě. Otec byl už několik let po smrti a Sabča neměla sourozence, proto ten úkol padl na naše hlavy.
Souhlasil jsem. Měl jsem snad na výběr? Odpoledne jsme přijeli k její matce domů – byla zrovna u kamarádky na kafi, to se hodilo.
Já a Sabina jsme spolu teprve pár týdnů, takže se s její maminkou moc neznám. I proto jsem byl rád, že u toho stěhování nebude. Ještě by nám do toho mluvila.
Hlavně s tím zacházej opatrně!
Nejdříve jsme museli věci ze dvou skříní vytahat. Sabina mě celou dobu upozorňovala, že až přijde řada na ten malovaný porcelán, musím být opatrný.
„Máma tu sadu zdědila po babičce a ta po svojí babičce,“ vysvětlovala mi přítelkyně. „Kdyby se s tím porcelánem něco stalo, nepřežila by to,“ kladla mi na srdce důrazně.
V duchu jsem si říkal, co se asi tak může stát, když pár hrníčků s talířky a nějakou mísu na polévku přenesu z bodu A do bodu B. Podle mě Sabina dělala z komára velblouda.
Vylekal jsem se a prostě mi to spadlo
Byli jsme zabraní do práce, zrovna jsme přenášeli ten porcelán. Přítelkyně měla pořád řeči, už mi s tím, jak mě neustále poučovala, lezla na nervy.
Přece snad dokážu přemístit nádobí bez poškození ne? Běželo mi to hlavou celou dobu. Pak se ale stalo něco, co se stát nemělo.
Za zády se nám objevila Sabčina máma i s kamarádkou. Lekl jsem se jich, protože jsem je nečekal. Ruce mě neposlechly a několik talířků, které jsem nesl poskládané na sobě, upadlo na zem. A to přímo k nohám matky mé přítelkyně, se kterou jsem se viděl všehovšudy asi dvakrát.
Moc se omlouvám!
V té chvíli bych se nejraději hanbou propadl alespoň tři metry pod zem, klidně ještě hlouběji. Cítil jsem jejich pohledy a věděl, že je zle.
Sabina kolem mě začala poskakovat a u toho brblala, že mi přece říkala, ať dávám pozor. Kamarádka její matky stála opodál a bědovala.
A moje, možná někdy v budoucnu, tchyně? Neřekla ani slovo. Stála tam, dívala se na mě a já z jejího pohledu nedokázal vyčíst, jestli mě za chvíli zabije, nebo skočí z okna.
Nakonec ale udělala něco, co nikdo z nás nečekal. Začala se totiž smát! „Konečně tu příšernou sadu budu moci vyhodit, chválabohu,“ pronesla nadšeně a pak se svěřila, že se jí nikdy nelíbila a měla ji doma jen proto, že ji dostala od babičky.
Autor: Nikol Kolomazníková
