Pan Daniel byl dlouhá léta přesvědčen, že jeho tchyně bude určitě skvělá babička. Samozřejmě, že spolu měli klasické rozpory jako tchyně a zeť, Daniel to ale bral s nadsázkou a jako koření jejich komunikace.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Po narození dětí, byla skvělá babička
„Před osmi lety jsem dostal k třicátým narozeninám ten nejhezčí dáreček. Po několika pokusech o umělé oplodnění se nám s přítelkyní narodila krásná dvojčátka Sabinka a Ríša.“
Daniel byl se svojí přítelkyní konečně šťastný a také velmi uvítal, že se jeho tchyně nabídla s jakoukoliv pomocí. Zpočátku vypadalo ideálně.
Roky plynuly, děti rostly a v předškolním věku u babičky přespávaly. Ta je jako správná babička rozmazlovala nejrůznějšími způsoby.
Ve škole se dětem nedařilo
S nástupem dvojčat do první třídy se mnohé věci změnily. „Moje tchyně je totiž bývalá učitelka, sice je už v důchodu, ale ještě občas supluje. Teď jsem rád, že jen vyšší ročníky,“ uvedl Daniel ve svém vyprávění.
Také nám sdělil, že měl zřejmě s partnerkou uvažovat o odkladu nástupu jejich dětí do prvního ročníku základní školy, protože se jim ve škole nedařilo.
Jejich babička se nabídla, že by mohla pomoci a že se s dětmi bude učit. A zřejmě v tom byl kámen úrazu.
Děti si na přístup babičky začaly stěžovat
„Po několika doučovacích návštěvách přicházeli Ríša se Sabinkou od babičky rozmrzelí, smutní a já se jich ptal, co se děje.“
Děti tátovi řekly, že jejich babička je na ně zlá, že si s nimi už vůbec nehraje, a ještě na ně křičí, když jim něco nejde. Daniel jim nevěřil. Říkal si, že jsou děti zkrátka ještě malé a že by si přeci raději hrály, než se s babičkou učily.
Bylo mi to hrozně líto
„Celá situace se bohužel stupňovala a děti se vracely kolikrát i se slzami v očích s tím, že už za babičkou nechtějí chodit, tehdy jsem začínal tušit, že je něco špatně.“
Danielovi to nedalo a jednoho dne přišel k bytu svojí tchyně, kde zrovna děti byly. Sdělil nám, že ho její jekot, který byl slyšet až na chodbě, doslova „vytočil do běla“.
„Zajímavé je, že já jsem na začátku nevěřil svým dětem a pak to nevěřila moje družka zase mně, ale protože si důvěřujeme, dohodli jsme se, že nějakou dobu tam děti posílat vůbec nebudeme.“
Daniel svůj příběh zakončil tím, že se budou snažit vztah dětí s babičkou urovnat, ale doučovat je už rozhodně nikdy nic nebude.
Autor: René Podhrázský
