Když Danielův syn a jeho žena přišli s novinkou, že čekají rodinu, budoucí dědeček zrovna nadšením neskákal. Oproti své ženě, která se role babičky nemohla dočkat, totiž nechtěl přijít o svůj klid. Už jen ta představa ho vyděsila natolik, že se odhodlal k vážnému kroku.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Daniel si ještě nyní živě pamatuje, jaké to bylo, když byl jeho syn malý. Sice ho nadevše miloval, ale byl upřímně rád, když už byl starší a nevyžadoval tolik pozornosti. A teď bylo ve hře malé vnouče…
Synovi jsem vždy dopřával, ale upřímně jsem se těšil, až vyroste
S manželkou máme jen jednoho syna Petra. Vždycky pro mě byl na prvním místě. Cokoli chtěl, to ode mě dostal. Dopřával jsem mu a nelituji toho.
Na druhou stranu jsem se upřímně těšil na to, až povyroste a nebude tak otravný, jak děti dokážou být.
Jakmile začal být syn samostatný, zvykl jsem si na svůj klid. Nikdo po mně nic nechtěl, nemusel jsem se tolik ohlížet na druhé. A byl jsem za to rád!
Zpráva o vnoučeti mě nenadchla. Ba spíše naopak
Před šesti měsíci nám syn a jeho manželka oznámili, že čekají rodinu. Zatímco moje žena samým nadšením div neupadla do mdlob, já z toho takovou radost neměl.
Představil jsem si několik dalších let, kdy po mně opět bude někdo chtít, abych si s ním hrál, chodil na hřiště, skládal kostky a podobně.
Už jen ta představa, že dojde k narušení mé pohody a mého klidu, mě znervózňovala. Přidala tomu ještě moje žena, která hned synovi nabízela, že budeme vnouče hlídat, kdykoli o to požádají.
Bylo to vážné rozhodnutí, ale musel jsem ho udělat
Všichni okolo mě se těšili na miminko, ale já ne. Nechtěl jsem přijít o své pohodlí a bylo jasné, že dítě všechno zkomplikuje.
Proto jsem musel jednat – čím dříve, tím lépe. Zašel jsem za svým nadřízeným a požádal ho, zda by pro mě neměl místo na pobočce, která byla od místa, kde nyní bydlím a pracuji, vzdálená několik desítek kilometrů.
K mé radosti mi vyšel vstříc. Sice nechápal, proč se chci dobrovolně odstěhovat z místa, kde žije syn s manželkou a brzy i dítětem, ale respektoval, když jsem to nechtěl vysvětlovat.
Žena to obrečela. Já doufám, že nikdy nezjistí, jak to vlastně bylo
Moje žena zprávu o tom, že se budeme stěhovat, nenesla příliš dobře, obrečela to a byla z toho hodně nešťastná. Nejenže si musela hledat jinou práci, ale znamenalo to, že bude daleko od syna a vnuka, jež se brzy narodí.
Nyní je to měsíc, co žijeme v jiném městě. Manželka si tady zatím zvyká, ale je na ní vidět, že tu asi nikdy nebude šťastná.
Já jen doufám, že nikdy nezjistí pravdu o tom, že jsme se stěhovali na můj popud. Tohle by mi totiž neodpustila.
Autor: Nikol Kolomazníková
