Rodiče mají někdy velké ambice. Daniel má pouze jediného syna, kterého navíc vychovává sám. Vkládá do něho velké naděje. Bohužel se ukázalo, že je jeho syn ve škole flákač. Díky přirozenému talentu má zatím stále jedničky, Daniel se ale bojí, že se to po nástupu na střední změní.
Pepa dnes chodí do deváté třídy. Je to chytrý a bystrý kluk, mezi spolužáky i učiteli oblíbený. Přesto je známý nejvíc tím, že si v hodinách spíše kreslí nebo tajně poslouchá písničky. I tak má ale od první třídy na vysvědčení samé jedničky.
Vychovávám ho sám a chci, aby z něj něco bylo!
„Když byly Pepovi tři roky, jeho matka se na nás vykašlala. Odešla za jiným a syna mi nechala na krku. Já jsem se tehdy rozhodl, že se zachovám zodpovědně a z kluka vychovám dobrého člověka. To se mi i celkem daří,“ říká Daniel. Pepa se chová slušně ke starším lidem, rád pomáhá s domácností, je zodpovědný. „Jenomže poslední dva roky mi o něm učitelé ve škole říkají, že nejspíš brzy usne na vavřínech.“
I když má Pepa ve škole skvělé známky a nejsou na něho žádné stížnosti, učitelé si všimli, že si v hodinách většinou kreslí obrázky, píše básničky, často dokonce tajně poslouchá muziku. Stejné je to podle Daniela i doma. „Nikdy nedělá domácí úkoly, nikdy se neučí. Domácí práce stihne o přestávkách ve škole a učení nepotřebuje, protože mu to jde zkrátka samo.“
Nechci, aby se něco změnilo. Můj syn je přece jedničkář
Pepu čeká za půl roku nástup do nové školy. Vybral si poměrně komplikovanou a drahou soukromou střední školu v Praze. „Zaplatil jsem mu to nejlepší, aby z něho něco bylo. Jenomže vím, že doteď se nikdy nic nemusel učit. Mám obavy, že po přechodu na střední si uvědomí, že ne všechno jde tak snadno a rychle jako na základní škole,“ strachuje se Daniel.
Stejně tak se bojí i Pepovi učitelé. „Všichni jeho profesoři mi říkají, že je to opravdu skvělý kluk, ale na všechno kašle, protože spoléhá na svůj přirozený um. Nejhorší na střední pro něho bude zjištění, že se neumí učit. Já v něho ale vkládám velké naděje a nedovedu si představit, že by měl někdy jiné známky než jedničky.“
Daniel mluvil se synem o jeho známkách mnohokrát. Pepa je ale spíše snílek. „Vždycky mi odpoví, že mu to jde samo, tak proč by si měl procvičovat slovíčka, která umí, když si může raději kreslit jednorožce a superhrdiny. Bojím se toho, že na svůj přirozený um časem doplatí. Děti, kterým škola až tak nejde, se naučí dřít. On má ale všechno zadarmo. Až zjistí, že to tak není vždy, bude v koncích.“
Autor: Šárka Cvrkalová
