Dáša se dlouhé roky starala o svého nemocného otce. Její bratr za rodinou často jezdil a snažil se pomoci, sám si ale nemocného tátu domů vzít nemohl. Většinu času mu proto věnovala právě ona. Když otec zemřel, místo toho, aby se rodina v době smutku sjednotila, se Dáša a její bratr František pohádali.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Dnes už si Dáša uvědomuje, že to byla chyba. Mohla ustoupit, ale ona si stála za svým. Nakonec hádku vyhrála a bratr jí to nikdy neodpustil. Dodnes se s ní nebaví, ačkoli se mu už několikrát omlouvala.
„Kdyby táta viděl, jak jsme dopadli, asi by se mu to nelíbilo,“ píše čtenářka. „Vychovával nás tak, abychom se nehádali a byli tu jeden pro druhého. Teď po jeho smrti se spolu ale nebavíme a mně to je líto.“
Každý jsme ho chtěli mít u sebe
Dášin otec strávil celý život v malé vesničce, ve které v současné době žije i její bratr. Když onemocněl, vzala si ho k sobě na druhý konec republiky. Jelikož je rodina takto rozdělená už dlouhé roky, neexistuje nic jako společný rodinný hřbitov.
„Část příbuzných odpočívá v hrobech v mojí vesnici, někteří zase na hřbitově, kam chodí zalévat květiny bratr. Když otec zemřel, řešili jsme, kde bude pochován. A nikdy by mě nenapadlo, že odpovědět na ni bude tak náročné.“
Zatímco Dáša měla jasno v tom, že když se o otce starala, měl by být pohřben na místě, kde zemřel, její bratr měl opačný názor. „Tvrdil, že táta by si přál být pochován tam, kde se narodil a kde strávil dětství.
Jenomže na hřbitově v mojí vesnici leží i naše matka a také náš zesnulý bratr. Myslím, že by chtěl být pochován s nimi. Po dlouhých debatách jsem nakonec rozhodla jakožto otcova opatrovnice já,“ píše Dáša.
Otec byl pohřben u nás. Jenomže i když jsem se s bratrem na jeho pohřbu snažila mluvit, on to vzal špatně a od té doby se mnou nemluví. Podle něj jsem udělala něco, s čím by táta nikdy nesouhlasil.
Chtěla bych se s ním zase usmířit. Už kvůli tátovi
Dáša si brzy uvědomila, jak moc jí komunikace s bratrem, se kterým se vídala několikrát do týdne, chybí. Došlo jí, že měl v mnoha ohledech možná pravdu a že se s ním pohádala naprosto zbytečně.
„Netvrdím, že nejsem ráda za to, kde je otec pohřbený. Myslím, že to tak je správně, ale možná, kdyby to dopadlo obráceně, s bratrem bychom se dál bavili. A táta by asi raději ležel v jiném hrobě, kdyby viděl, že my dva jsme šťastní.
Takhle sice možná je se svými blízkými na onom světě, ale pokud se na nás shora dívá a vidí, jak jsme rozhádaní, šťastný rozhodně není,“ píše čtenářka. „Navíc mi František chybí. Mám ho ráda a nechci se s ním hádat.“
Jenomže i když se Dáša několikrát pokoušela svého bratra kontaktovat a přesvědčit ho, aby s ní o všem promluvil, on ji ignoruje. Párkrát jí napsal, že po tom, co provedla, už s ní nechce mít nic společného.
Pak přestal komunikovat úplně. „Je mi to líto. Neodepisuje, nebere telefon. Ani jeho rodina se mi neozývá, zkoušela jsem to i přes ně. Nevím, co mám dělat. Přála bych si, abychom byli zase všichni šťastní.“
Autor: Šárka Cvrkalová
