Když Davidovi zemřela žena, neměl nikoho, na koho by se mohl spolehnout. Jeho rodina už byla po smrti a kamarádi měli hodně starostí s vlastními dětmi. Pomoc mu nabídla matka jeho zesnulé ženy, které slíbila, že děti bude pravidelně hlídat. A on souhlasil.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„S tchyní jsem nikdy neměl žádné zásadní problémy. Dokud byla moje žena naživu, vídal jsem se s ní jednou do roka a děti ji měly rády. Když jsem pak zůstal sám, bylo celkem logické, že jsem pro desetiletého Jonáše a sedmiletou Marušku potřeboval hlídání,“ svěřuje se David.
„Tchyně se nabídla a já jsem s povděkem přijal. O víkendech jsem děti vozil k ní, abych mohl do práce. Přes týden byly ve škole. Když jsem měl noční, hlídala je zase ona. A nějaký čas se zdálo, že je všechno v pořádku,“ vypráví.
Děti přišly se slovy, která mě zděsila
Jednou byl David doma a z pokoje dětí slyšel hádku. Než došel k nim, proletělo mu kolem uší několik nadávek. „Když jsem se ptal, proč se hádají, odpověděla mi Maruška, že je to kvůli Jonášovi. Označila ho výrazem, který mě zděsil,“ povídá David.
„Jonáš se nenechal zahanbit a svou sestřičku nazval něčím ještě horším. Když se mi je konečně podařilo uklidnit, zjistil jsem, že se hádají jenom kvůli hračce. Slíbil jsem jim, že s nimi pojedu odpoledne do obchodu a koupím každému jinou.
Svůj slib jsem splnil. V autě jsem navíc využil příležitosti a zeptal se jich, zda se taková slova učí ve škole. Chvíli mlčeli, pak ale odpověděli, že prý tak hodně křičí babička. Ale nechtěla, aby mi to říkali.“
David si myslel, že si to děti vymyslely. Že se bojí, že bude jako otec nadávat, a proto raději odvádí pozornost k někomu jinému. „Řekl jsem jim, že babička asi občas zanadává, ale rozhodně nepoužívá ta slova, co oni v pokoji.
Maruška se rozbrečela, že jim nevěřím. Jonáš slíbil, že už budou hodní. Když si oba vybrali hračku v obchodě, byla situace vyřešena a hádky u konce. Jejich obvinění mi ale stále vrtalo hlavou.
O pár dní později jsem poznal pravdu
„Ten den jsem jel pro děti trochu dřív. Když jsem vešel na zahradu, všiml jsem si, že je v patře otevřené okno do pokoje. Po chvíli jsem z něj uslyšel tchynin hlas. A rozhodně nezněl mile jako obvykle,“ popisuje David.
Tchyně podle jeho slov křičela na děti kvůli tomu, že rozbily nějakou její vázu. Kromě zvýšeného hlasu ale použila také několik nadávek, kterými sice neoslovila přímo je, ale rozhodně pro ně nebyly vhodným příkladem.
„Když jsem vešel dovnitř, řekl jsem jí, že by před mými dětmi neměla mluvit tak, jak mluvila. Ona začala nadávat, že ji děti napráskaly a že jim příště žádný slib nebude věřit. Když jsem jí vysvětlil, že jsem ji slyšel a děti nemusely nic, jak ona řekla, práskat, omluvila se.“
I když David omluvu přijal, rozhodl se, že si raději najme chůvu. „Děti se s babičkou vídat mohou, ale bude lepší, když s nimi jen občas přijedeme na návštěvu. Nechci, aby si dvakrát týdně hrály v takovém prostředí,“ vysvětluje.
Jonáš a Maruška mají v současné době hodnou chůvu, která si s nimi nejen hraje, ale také je učí novým věcem, ke kterým rozhodně nepatří nadávky. S tchyní David dál udržuje kontakt. Shodli se, že vzhledem k jejím psychickým problémům bude lepší, když děti bude vídat jen občas.
Autor: Šárka Cvrkalová
