Když jsem si bral svou ženu Kláru, myslel jsem si, že je to navždycky. Miloval jsem ji nadevše a věřil tomu, že společně zestárneme. Osud to s námi ale zamýšlel jinak. Klára před šesti lety onemocněla a před rokem nás opustila. Byla to neskutečná bolest, s jejím odchodem jsem se dlouho nedokázal vyrovnat. Až teď mi do života opět vešla láska, která mi po smrti manželky tolik chyběla.
Nejdříve jsem si myslel, že se s tím nevyrovnám
Po smrti manželky jsem propadl depresím. Její nemoc přišla náhle. Ačkoli s ní statečně několik let bojovala, nakonec jí podlehla. Zpočátku jsem si myslel, že se s její ztrátou nikdy v životě nedokážu vyrovnat. Jak bych taky mohl?! Milovali jsme se a byli jsme spolu šťastní. Jenže najednou tu nebyla a zbylo po ní jen prázdné místo v mém srdci, o kterém jsem byl přesvědčený, že jej nikdy nikdo nedokáže znovu zaplnit.
Truchlení už bylo dost
Dlouhé měsíce jsem po manželce truchlil. Vzdal jsem se všeho, co jsem měl rád a čemu jsem se ještě v době, kdy tu s námi byla, s radostí věnoval. Nechodil jsem s kamarády na pivo, nechodil jsem hrát squash. Vzdal jsem se všeho potěšení a několik měsíců se jen utápěl v žalu. Žena mi neskutečně chyběla, částečnou náplastí pro mě byly naše dvě dcery – Monika a Zuzka, které již byly v době manželčina odchodu dospělé. Držely mě nad vodou, i když pro ně to pochopitelně bylo stejně tak těžké.
Po osmi měsících jsem si řekl, že truchlení už bylo dost. Po manželce zůstala nesmazatelná stopa v mém srdci, ale já věřil, že by si nepřála, abych se trápil příliš dlouho.
V mém životě se objevila nová žena
Po několika měsících jsem opět začal žít. Obnovil jsem sezení s kamarády, opět jsem chodil hrát squash a věnoval jsem se všemu, co jsem poslední dobou zanedbával. Na squashi jsem také poznal Kamilu – sympatickou ženu, o pět let mladší, která stejně jako já naprosto podlehla squashi. Dali jsme si spolu pár her a přeskočila mezi námi jiskra. Nečekal jsem to a už vůbec jsem to neplánoval, ale prostě se to stalo. Zamiloval jsem se.
Dcery mi nový vztah vyčítají
Do nového vztahu jsem se nevrhal po hlavě. Jelikož ve mně stále dozníval smutek po smrti manželky, narovinu jsem Kamilu se svou situací seznámil. Projevila se jako velmi empatická a trpělivá, pochopila mě a sama nabídla, že na to půjdeme pomalu. A když to nepůjde, tak mi zmizí ze života.
Postupně jsem si ke Kamile nacházel stále větší a větší pouto, vzájemná láska mezi námi sílila. Jenže problémem byly moje dcery, které mi novou lásku vyčítaly. Nelíbilo se jim, že jsem si našel někoho nového. Braly to jako zradu vůči mámě, často mi říkaly, že by si to máma nezasloužila. Proto jsem častokrát uvažoval o tom, že s Kamilou skončím, i když je mi vedle ní dobře a konečně mám pocit, že opět žiju.
Jenže nenávist mých dcer a jejich nepochopení, že i já potřebuji cítit blízkost někoho vedle sebe, mi stále vrtají hlavou. Něco uvnitř mě mi ale říká, že by se na mě moje žena nezlobila. Chtěla by, abych byl zase šťastný, i když po boku jiné ženy.
Autor: Nikol Kolomazníková