Když mi volala sousedka mojí maminky, že už ji asi tři dny neviděla a má o ni strach, pochopitelně jsem se vyděsil. Okamžitě mi proběhlo hlavou, jestli je maminka v pořádku.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nasedli jsme s manželkou do auta a rozjeli se k místu, kde bydlela
moje maminka. Hned u vchodu nás do nosu udeřil velmi nepříjemný zápach a my se zalekli toho nejhoršího.
Nebyla venku už několik dní!
Obvykle při sobě v práci telefon nenosím, ale toho dne jsem ho měl v kapse u modráků. Rozezvonil se zrovna v okamžiku, kdy si ke mně mistr přišel něco vyřídit.
Ne že by na to u nás v práci nějak extra dohlíželi, ale telefony bychom v pracovní době vyřizovat neměli. Proto jsem příchozí hovor s omluvou mistrovi vytípl.
Jenže telefon se během pár vteřin rozezvonil znovu. To už mi mistr řekl, ať si to vezmu, že počká. Volala sousedka mojí maminky. Zoufala si do telefonu, že už ji tři dny neviděla, a sýčkovala, že něco není v pořádku.
Měl jsem strach
Moje maminka je už dáma v letech. Poslední měsíce měla problémy se zdravíčkem a já logicky dostal strach. Sousedka by mi přece nevolala jen tak!
Odpoledne jsem vyzvedl manželku z práce. Už věděla, co se děje, volal jsem jí hned poté, co jsem položil telefon vystrašené sousedce.
Měl jsem o maminku strach. Mohlo se stát cokoli. Došlo mi, že jsem jí několik dní nevolal – v práci toho bylo hodně, doma jsme měli nějaké neshody a já prostě zapomněl!
Ucítili jsme nepříjemný zápach
Spěchali jsme ke dveřím, kde nás do nosu udeřil nepříjemný zápach. Ani si nepřejte vědět, co mi v tom okamžiku proběhlo hlavou.
Bylo jasné, že se zápach line z maminčina domu. Neslyšeli jsme uvnitř žádný pohyb, bylo zamčeno a nikdo na zvonění ani klepání nereagoval.
Vytáhl jsem klíče, abych dveře odemkl. Nechtějte vědět, co jsme našli hned za dveřmi. To, co tam na zemi leželo, bylo zdrojem toho nepříjemného odéru.
Byla z toho úplně vedle
Ten pohled nedostanu z hlavy. Na dece, vlastně jako obvykle, ležel maminčin jezevčík Béďa. Měla ho už roky, byl to pěkný stařík. Přišel už o zrak a ani moc dobře nechodil.
Když jsme tam se ženou přišli, zjistili jsme, že pes už nežije. A podle toho zápachu tam ležel už nějakou dobu.
Maminku jsme našli sedět v obýváku. Byla ze ztráty milovaného mazlíka úplně vedle. Zpočátku dokonce ani nevěděla, kdo jsem a co tam dělám. Opravdu mě vyděsilo, jak reaguje a že je úplně mimo.
Naštěstí se pak vzpamatovala. Žena se o ni starala, zatímco jsem za domem na zahradě kopal díru pro nebožtíka psa. I mně ho bylo líto, bylo mi líto i maminky, kterou jeho smrt úplně odrovnala. Teď už je to sice lepší, ale stále roní slzy, když na Béďu vzpomíná.
Autor: Nikol Kolomazníková
