Nezazlíval jsem svým rodičům, když mi před lety prozradili, že táta není mým biologickým otcem. Celý život jsem ho považoval za svého tátu a nic se na tom nezměnilo.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
I přesto mě ale zajímalo, kdo je můj skutečný táta. Máma se o něm bavit nechtěla, pochopil jsem, že na něho nemá dobré vzpomínky. I tak jsem ale pátral.
Nevadí mi to, ale…
V osmnácti letech se rodiče rozhodli říci mi pravdu o tom, že nejsem biologickým synem muže, kterého jsem doposud považoval za svého tátu.
Troufnu si tvrdit, že jsem na tu zprávu reagoval rozumně, ačkoli v tom věku má každý dospívající pocit, že na všechno může mít svůj názor.
Poznal jsem, že se rodiče báli, jak na to budu reagovat. Od táty jsem vycítil, že čeká, jestli se na našem vztahu něco změní. Nezměnilo se vůbec nic, pořád to byl táta.
Nevadilo mi to, bylo tu však jedno „ale“. Zajímalo mě, kdo je mým pravým, lépe řečeno biologickým otcem. Opravdu jsem to chtěl vědět.
Máma kolem toho mlžila
Vyzvídal jsem kde jinde než u mámy. Ta se ale snažila tomuto tématu vyhnout. Došlo mi, že na muže, který je mým otcem, nemá nejlepší vzpomínky.
Nějakou dobu kolem toho mlžila a na mé jasně položené otázky dávala nejasné odpovědi. Nakonec mi prozradila, jak se jmenuje. Víc o něm za ty roky nevěděla.
I to málo mi stačilo, pátral jsem na vlastní pěst. Jenže buď mi máma zalhala, nebo jsem muže takového jména prostě nedokázal najít.
Vydrželo mi to tři roky, poté jsem to vzdal. Studoval jsem, poznával ženy, poté začal pracovat a přestalo mě zajímat, kdo je můj otec.
Tohle by vás nenapadlo. Mě tedy rozhodně ne!
Před rokem jsem se seznámil s milou ženou jménem Sandra. Byla to sice rodilá Češka, ale společně s rodiči bydlela mnoho let v Americe.
Když se rozhodli vrátit zpátky do Čech, našla si práci tam, kde jsem pracoval i já. To byl začátek našeho vztahu, který trvá dodnes, ačkoli se stalo něco, čemu byste jen stěží věřili.
Došlo na seznámení s rodiči. U nás doma to byla pohoda, rodiče si Sandru okamžitě zamilovali. I její rodiče se ke mně chovali mile. Než jsem zjistil jednu šílenou věc.
Sandřin otec Pavel byl můj pravý táta! Přišli jsme na to náhodou, když jsem ukázal fotku svých rodičů a Pavel poznal moji mámu. Takový zvrat jsem nečekal ani omylem.
Změnil si jméno
Z něčeho takového jsme byli na větvi úplně všichni. Nečekal jsem, že svého tátu poznám tak, že to vlastně bude táta mé přítelkyně!
Tedy pozor – nevlastní. Vzal si její mámu, když Sandru čekala, a přijal její příjmení, proto jsem ho nemohl najít. Se Sandrou nejsme příbuzní, díky bohu!
Když jsem to vyprávěl doma, táta se smál a máma se zpočátku tvářila zděšeně. Dodnes mi neřekla, jak se s Pavlem tenkrát rozešli. Ani on o tom nemluví.
A víte co? Mně je to vlastně jedno. Už vím, kdo je můj táta, ačkoli to zjištění byla velká jízda!
Autor: Nikol Kolomazníková
