Na mojí manželce mi imponoval její smysl pro pořádek a dokonalý úklid. Později jsem si už dokázal představit, v čem musela v mládí se svojí matkou žít. Za tchyní jezdím jen s největším sebezapřením.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Čistota je u mě na prvním místě
S Kamilou jsem se seznámil na střední škole. Krátce po maturitě otěhotněla, bylo tedy vhodné, abychom se vzali. Byl jsem rád, protože to byla a dodnes je moje velká láska.
Na Kamile bylo skvělé, že kdykoliv přišla, hned začala všechno uklízet a dávala si na tom také patřičně záležet. Tehdy jsem ještě netušil, co je toho příčinou. Mám rád pořádek, proto mi to imponovalo.
Tchyně byla už tehdy trochu „jiná“
Tehdy ve studentských letech mi nepřipadlo divné, že chodí Kamila jen k nám domů. Nikdy se nestalo, že by mě vzala k sobě. Dokonce i právě s její matkou jsme se vídali jen v kavárnách nebo venku.
Tehdy mě jen zaráželo, že budoucí tchyně nosí dost „ošuntělé“ oblečení, ale jinak byla chytrá a upovídaná.
Zvláštní bylo, že se Kamila zdráhala vzít mě k nim domů dokonce i před svatbou. Když jsme se vzali, byli jsme samozřejmě domluveni, že bude bydlet u mě. Chtěl jsem ale vidět, kde žila a jak vyrůstala.
Odhalení přišlo po svatbě
Několik týdnů po svatbě mi to už nedalo spát a natvrdo jsem se k nim domů vetřel. Už tehdy to byl šok. Její matka je totiž „sběratelka“. A to hodně velká. V jejím dvoupokojovém panelákovém bytu, který praskal ve švech, byste našli snad úplně všechno.
Po té návštěvě jsem se už nedivil, že se Kamila zdráhala vzít mě k nim domů. Nemohl jsem tam poprvé vydržet a musel jsem na vzduch. Nedalo se tam ani hnout, natož dýchat.
Myslel jsem, že mě už nic nepřekvapí
Za tu dobu, co jsme s manželkou spolu, se marně pokoušíme byt její matky vyklidit. Čisto tam zůstalo maximálně týden.
Snažíme se jí pomoci. Možná by to ale chtělo nějakou léčbu, protože když jsem naposledy přinesl do jejího bytu ve čtvrtém patře bez výtahu tepovač na koberec a odsunul sedačku, málem odvezli do blázince rovnou mě.
Už při příchodu mě zarazil čpavý zápach a nedokázal jsem identifikovat, odkud jde. Až po odsunutí sedačky jsem to zjistil. Vzadu v rohu ležela rybí hlava, která už byla ve značném stadiu rozkladu. Nejen, že mi vstaly vlasy hrůzou, ale žaludek se mi obrátil naruby.
A jestli se ptáte, kde se tam vzala, tak tchyně si na moji otázku jen povzdychla, že to zase Bertík, její kocourek, a že se divila, že tam něco nevoní.
Nemít tak skvělou manželku, už bych tam nejraději vůbec nepáchl.
Autor: René Podhrázský
