Když zjistila, že je bratr v nemocnici, byl to pro ni šok. Později se dozvěděla pravdu o jeho zranění. A tehdy teprve přišla ta pravá hrůza. Od té doby se Denisa o svého bratra strachuje. Autonehoda, o které její rodina mluvila, totiž byla slabý odvar proti tomu, co se stalo ve skutečnosti.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Někteří sourozenci se hádají a mají mezi sebou spory. Já s bratrem jsme ale jiní. Máme se rádi a znamenáme pro sebe všechno. Když mi volala rodina, že Zdeněk už dva dny leží v nemocnici, nechápala jsem, proč mi sám nic neřekl.
Prý by mě k němu stejně nikdo nepustil. Bylo mi řečeno, že je po autonehodě a že se ozve, až to bude možné. A tak jsem musela čekat. A čekala jsem dlouho, než mi alespoň zavolal,“ svěřuje se Denisa.
Nechtěl, abych za ním chodila
Když Zdeněk Denise poprvé po týdnu zavolal, řekl jí jenom, že mu není moc dobře a potřebuje klid. Požádal ji, aby za ním nechodila. Přišlo jí to sice zvláštní, ale rozhodla se jeho přání respektovat.
„Zdeněk mi ten den řekl, že je v pořádku, ale není mu dobře. Slíbil mi, že bude po týdnu doma a pak se za mnou staví, aby mi všechno vysvětlil. Do té doby za ním nemám chodit. Chtěla jsem ho přemlouvat, ale nakonec jsem si to rozmyslela.
Myslela jsem si, že k tomu má dobrý důvod, když mě nechce vidět. Ujistil mě, že je v pořádku a nemá žádné trvalé následky. To mi stačilo. Dávala jsem mu čas, o který mě požádal. Po týdnu byl opravdu doma, ale přišel šok.“
Chtěl si vzít život
Když Zdeňka pustili, napsal Denise, zda by se za ním nemohla stavit. Ona okamžitě vyrazila, tak moc chtěla bratra vidět. Když dorazila, Zdeněk ležel v obývacím pokoji na gauči. Měl obvázanou levou ruku, jinak ale žádné zranění neviděla.
„Byla jsem ráda, že je v pořádku, ani mi v té chvíli nepřišlo divné, že není zraněný. Až když začal vyprávět svůj příběh, došlo mi, že není nijak pomlácený a jediné, co má zašité, je ruka,“ píše čtenářka.
Zdeněk se jí začal přiznávat, že žádnou autonehodu neměl. Rodičům řekl, aby Denise nic neříkali, chtěl jí pravdu říci sám. Doktory poprosil, aby o něm nikomu nepodávali informace. Chtěl si to srovnat v hlavě a teprve pak o tom mluvit.
„Řekl mi, že má už delší dobou psychické problémy, a proto se rozhodl, že už nechce na světě být. Kamarád ho ale našel včas na to, aby stihl zavolat záchranku. Stihl se sice pořezat, ale ne tolik, aby ho to ohrozilo na životě. Když mi to vyprávěl, začala jsem plakat,“ píše Denisa.
Bojím se o něho dnem i nocí
Zdeněk začal docházet na terapii a léčit se. Denisa mu denně telefonuje a kontroluje ho, také požádala jeho přítelkyni, aby na něho dávala pozor. I tak má ale neustále strach z toho, co se může stát.
„Neměla jsem ani tušení, že má deprese a psychické problémy. Myslela jsem si, že jsme si blízcí, ale přitom jsem o něm nevěděla skoro nic. Připadám si jako ta nejhorší sestra na světě a přemýšlím, co jsem měla udělat jinak.
Možná, kdybych mu víc naslouchala, se to nemuselo stát. Ale já jsem se mu nevěnovala dostatečně, a proto to skončilo takhle špatně,“ píše. „Vím, že bych neměla dávat všechnu vinu sobě, ale i tak se cítím špatně.“
Denisa na závěr příběhu dodává, že mívá noční můry, na nic se nedokáže soustředit a stále myslí jenom na to, zda je její bratr v pořádku. „Pokud to takhle půjde dál, budu brzy sama potřebovat psychologa,“ zakončuje vyprávění.
Autor: Šárka Cvrkalová
