Doprovodit manželku k porodu byla pro Dominika povinnost. Nezalekl se historek od kamarádů a kolegů, kteří se ho od přítomnosti u porodu snažili odradit.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Představoval si ledasco. Dokonce počítal i s tím, že mu třeba pohled na krev neudělá dobře. Byl ale rozhodnutý to ustát a být manželce potřebnou oporou.
Byl jsem nervózní a šťastný zároveň
Bylo to naše první dítě, brali jsme to s manželkou možná o trochu vážněji, než bylo zdrávo. Zejména Pavlína si četla všemožné knížky a příručky.
I mě se snažila na porod připravit. Poučovala mě, co mám a nemám dělat. Že když mi řekne, abych mlčel, tak mám mlčet. Jinak prý za sebe neručí.
Když se manželce spustil porod, byl jsem nervózní a zároveň šťastný. Těch devět měsíců čekání na první miminko se konečně dostalo do finále.
Nemohl jsem se dočkat, až naši dcerku Kamilku poprvé uvidím. Těšil jsem se, až ji vezmu do náručí. Chtěl jsem vědět, komu bude podobná!
Něco není v pořádku!
Manželka byla prvorodička a doktor v porodnici nás připravoval na to, že ačkoli už začaly kontrakce, všechno může trvat ještě hodně dlouho.
Trápilo mě vidět, že ji něco bolí, a nevěděl jsem, jak jí pomoci. Porod nepostupoval moc rychle, každou chvíli manželce natáčeli monitor nebo ji kontrolovali.
Byl jsem jí po ruce, když chtěla. Držel jsem se zpátky, když mě nechtěla poblíž. Najednou začal přístroj na manželčině břiše vydávat divné zvuky.
Bylo to asi sedm hodin poté, co jsme přijeli do porodnice. Ve vteřině tu byla sestra, kontrolovala papír, který lezl z přístroje, a poté hned volala další sestru. Něco nebylo v pořádku!
Postavte se stranou, prosím!
Najednou se kolem manželky začalo točit nějak moc lidí. Viděl jsem její vyděšený pohled a chtěl ji chytit za ruku, ale jedna ze sester mě požádala, abych nepřekážel a šel laskavě stranou.
Doktor se díval na monitor, poté kontroloval manželku uvnitř. Stál jsem moc daleko, ale pochopil jsem, že s miminkem je něco špatně.
Když manželce v rychlosti omotávali nohy speciálními obvazy a mluvili o přípravě sálu, došlo mi, že ji chystají na císaře. Odvážil jsem se zeptat, co se děje, a odpověď doktorky mě usadila do křesla: dítě mělo okolo krku omotanou pupeční šňůru!
Minuty hrozného strachu!
Následující minuty mám jako v mlze. Manželku odvezli a já nemohl s ní. Nechali mě čekat na chodbě, kde jsem prožíval nepopsatelný strach.
I když to trvalo jen chvíli, mně to přišlo jako věčnost. Ulevilo se mi, až když mě na chodbě vyhledala sestra a řekla mi, že dítě i žena jsou v pořádku.
Když jsem dceru poprvé uviděl, hned jsem se zamiloval. Nic to ale nezmění na nočních můrách, které se mi občas vrací a ve kterých slyším hlasitě pípat přístroje, vidím vyděšený pohled mé ženy a doktory, jak pobíhají okolo.
Naštěstí všechno dobře dopadlo, ale stopy to ve mně zanechalo. Pokud budeme mít někdy druhé dítě, doufám z celého srdce, že už to znovu nezažijeme!
Autor: Natálie Kabourková
