Lucku znám už od šesté třídy na základce, když k nám do školy přestoupila z vesnické pětiletky. Okamžitě se z nás staly kamarádky, zčásti tomu nahrála naše tehdejší třídní učitelka, protože nás posadila vedle sebe.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Lucka a já jsme jako spřízněné duše. Věřím, že každý z nás má takového přítele, kterému muže říct naprosto cokoli, a vždycky bude vyslyšen. Je to moje nejlepší kamarádka a moje vrba, která se mnou za ty roky prožila už tolik věcí. A já společně s ní zrovna tak.
Byly jsme nerozlučná dvojka
S Luckou jsme byly od základní školy pořád spolu. Nerozlučná dvojka. Společně jsme nastoupily i na střední školu, ani tam se naše cesty nerozešly. Až teprve poté, co šla Lucka na vysokou, zatímco já nastoupila do práce.
Nadále jsme se ale kamarádily a trávily spolu co nejvíce času. Bydlíme v jednom městě, shodou okolností nepříliš daleko od sebe, proto se často navštěvujeme. Jsem za přátelství s Luckou nesmírně vděčná. Je jako sestra, kterou jsem nikdy neměla, protože si rodiče usmysleli, že budu jedináček.
Navzájem o sobě víme všechno
Před Luckou nemusím nic tajit. Víme o sobě úplně všechno, nemáme problém bavit se o čemkoli a klidně jedna druhé řekneme i něco nepříjemného. Naše přátelství je dostatečně pevné a ani menší hádky, ke kterým tu a tam došlo, nás nemohly rozdělit.
Nedávno se ale stalo něco, co mě přimělo zamyslet se nad tím, jak jsem byla naivní, když jsem si myslela, že nás dvě nikdy nic nerozdělí. Vnímala jsem naše přátelství tak, že potrvá celý život. Jenže to jsem se šeredně spletla.
Jejím slovům jsem nejdříve nerozuměla
Pozvala jsem Lucku na skleničku vína. Dobře, byla z toho lahev, ale to už u nás bývalo zvykem. Doufala jsem, že si popovídáme jako vždycky. Chtěla jsem si postěžovat, že manžela vyhodili z práce a on teď nemůže najít novou.
Lucka se celý večer tvářila tak nějak zvláštně. Když jsem se zeptala, jestli je všechno v pořádku, nejdříve jen mávla rukou. Bylo ale vidět, že ji něco trápí, a já chtěla vědět, co to je.
Pak se do toho dala. Začala tak opatrně, našlapovala okolo toho, že jsem nejdříve nerozuměla, co se mi tím snaží říct. Mluvila o tom, že kdyby záleželo na ní, rozhodně by s ničím takovým nesouhlasila. Že za tím stojí její muž a ona ho musí poslouchat. To už jsem byla úplně zmatená.
Nejsem pro ni dost dobrá
Abyste pochopili – Lucka se vdala za podnikatele. Po finanční stránce si žijí daleko lépe než my. Dovolené třikrát do roka, nová auta, značkové oblečení, vlastní rodinný domek. Oproti ní nemám ani třetinu takového majetku, ale nestěžuji si.
Peníze mezi námi nikdy nehrály roli. Až do teď, kdy mi Lucka řekla, že budeme muset omezit kontakt. Na moji otázku proč mi vysvětlila, že manžel nesouhlasí s tím, aby se s námi Lucka bavila. Jsme jiná vrstva a nevypadá to dobře, když se stýká s lidmi na nižší úrovni.
To mě zabolelo. Lucka se tvářila, že ji samotnou to trápí, ale svého muže vždycky poslechla na slovo. A tohle neměla být výjimka. Jak řekla, tak udělala. Od toho večera se ozve jen velmi sporadicky. Kamarádka mi velmi chybí, ještě více se ale cítím ponížená, že mě vyškrtla ze svého života jen proto, že s manželem nemáme tolik peněz. Jako by v životě záleželo jen na penězích.
Autor: Nikol Kolomazníková
