Filipa už od dětství rodiče připravovali na to, že bude úspěšným sportovcem. Jeho sny se plnily a rodina na něj byla pyšná. Pak přišlo nečekané zranění, které Filipovým životem otřáslo. Bojové umění, kterému se po léta věnoval, muselo jít stranou a on se teď trápí, jelikož má pocit, že v ničem jiném nevyniká. V dopise, který zaslal do redakce, popisuje bolest ze ztráty oblíbeného koníčku.
Bojovému umění se věnoval už od čtyř let
Filip se sportování začal věnovat už ve školce. Jednoho dne ho rodiče přivedli do tělocvičny, kde se děti učily základům bojového umění, a on se do sportu okamžitě zamiloval. „Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Všichni měli stejné oblečení, výrazně barevné pásky a jejich pohyby vypadaly tak rozhodně a zároveň klidně,“ popisuje Filip.
Svými výkony začal překvapovat
Na každé trénování se těšil a bojové techniky a postoje si zkoušel i doma. Ve škole ho začaly zajímat dobrodružné knihy s bojovníky a později si taky vytvořil svůj životní cíl. „Chtěl jsem se stát trenérem. Na soutěžích jsem byl úspěšný. Viděl jsem to tak živě. Před očima jsem měl svou vlastní tělocvičnu a v ní spoustu mladých kluků, kteří se chtějí učit sport, který je pro mě vším,“ vysvětluje své vize Filip. Rodina ho v jeho plánování podporovala, a jemu tak nestálo nic v cestě.
Zranění mu zničilo kariéru i sny
Filip nebyl ten typ, který by běžně navštěvoval oslavy. Alkohol mu nic neříkal, a tak se podobným akcím vyhýbal. Jinak tomu ale bylo v případě jeho vlastních narozenin. „Chtěl jsem to s kamarády pořádně oslavit. Tak jsme venku dělali hlouposti. Když jsem se vytahoval a přeskakoval z jedné zídky na druhou, podjela mi noha,“ popisuje svůj pád. Bohužel dopadl nešťastně a jeho záda nesou následky dodnes.
Svého jednání lituje
Filip byl i po pádu schopný běžně fungovat, ale kopy, otočky a jiné složité pohyby musel vynechat. To znamenalo konec jeho účasti na tréninku bojového umění. Pomalu ztrácel formu a jeho kamarádi ho začali předhánět. Stále na svůj narozeninový den vzpomíná a vyčítá si, že nebyl opatrnější. „Vím, že nemůžu vzít nic zpátky, ale kdyby se to nestalo, mohl jsem být nejlepší ze všech,“ tvrdí smutně.
Filip začal pomalu hledat jinou činnost, ve které by mohl vynikat. Ve škole se mu ale příliš nedařilo. Na studium na vysoké škole ho nepřijali, a tak stále hledá jinou zálibu. Rád by, aby na něj rodiče mohli být zase pyšní, ale zatím se jen utápí ve svém smutku.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autorka: Tereza Hotovcová
