Když jsem se dozvěděl, že manželka čeká naše první dítě, byl jsem štěstím bez sebe. Moje žena už tak nadšená nebyla. Právě naopak. Častokrát měla stavy, kdy mi vyčítala, že je všechno moje vina, že na dítě nebyla připravená a měla jiné plány. Nejdříve na mě křičela, poté se s pláčem zavřela v ložnici.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Já se na miminko těšil. Dokonce se postupem času zdálo, že se i manželka začíná těšit. Alespoň to tak vypadalo.
První tři měsíce jsem se bál chodit domů
Těhotenství mi manželka oznámila po telefonu. Zatímco já samou radostí málem nemohl popadnout dech, ona na druhé straně pomyslné telefonní linky běsnila zlostí.
Pochopte – moje žena je sportovkyně. Odmalička se věnuje tenisu, miluje ten sport. Jenže jak se ukázalo, těhotenství bylo rizikové, všeho se musela vzdát. A hodně těžce to nesla.
První tři měsíce to u nás doma hodně dřelo. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se bál chodit domů. Když na mě žena neječela, že jsem jí zničil život, tak brečela zamčená v ložnici. Byly to hodně dlouhé tři měsíce…
Začal jsem si myslet, že se na miminko konečně těší
Manželka s miminkem překlenula ono nejhorší období a podle lékaře bylo vše na dobré cestě. I chování Jitky se ustálilo, už na mě tolik nekřičela a naše dítě, které nosila pod srdcem, mi nevyčítala.
Naopak kupovala oblečení, dávala dohromady výbavičku. Zdálo se, že se na miminko těší a to mě hřálo u srdce. Konečně jsem se mohl na miminko plnohodnotně těšit i já.
Chůvička byl můj nápad
Dcera byla krásná! Okamžik, kdy začala po narození brečet, mám vrytý v paměti. Stala se z nás rodina. Opravdu jsem byl přesvědčen, že se v ženě cosi zlomilo a ona naši dceru bezmezně miluje.
Než se moje holky vrátily z porodnice, všechno jsem doma připravil. První týdny jsme se všichni tak nějak sžívali, ale postupně si to sedlo.
Když byly dceři tři měsíce, rozhodla žena, že bude spát ve svém pokoji. Ten sousedil s naší ložnicí, přesto jsem trval na tom, že budeme mít chůvičku. Ta měla naše dítě chránit.
Zaslechl jsem něco, co mě hodně zabolelo
Právě ona chůvička, která dávala pozor na naši dceru a vždycky nás upozornila, když byla maličká vzhůru, odhalila pravdu a mě přesvědčila o tom, jak moc jsem se ve své ženě spletl.
Jednou v noci vstala k plačící dceři. Asi si v rozespalosti neuvědomila, že chůvičku nevypnula a já zaslechl, co jí říkala. A její slova mě hrozně zabolela.
Čtěte také:
Libuše (53): Bojím se, že neovládnu své tajné touhy. Manžel by mě okamžitě vyhodil z domu
Zatímco naši dceru kojila, šeptala jí, že má kvůli ní zničený celý život. Zaslechl jsem, jak dokonce pronesla, že jí nikdy neodpustí, čeho se musela vzdát. Neublížila jí sice fyzicky, toho by nebyla schopna, ale i tak to vypadalo, že se s narozením dcery nesmířila.
Od té doby mi její slova stále znějí v hlavě. Nevím, zda mám ženě říci, co jsem slyšel a případně její pocity vůči naší dceři nějak řešit. Tak moc mě to mrzí, že se z jejího narození neraduje, a naopak jí vyčítá, že jí zkazila život.
Autor: Natálie Kabourková
