Přestěhovali jsme se s rodinou do panelového domu. Bylo mi jasné, že je tam všechno slyšet. To, co jsme slýchávali, však bylo už moc. Každý den hádky a křik. Ten soused byl snad psychopat.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Přestěhovali jsme se do Prahy kvůli lepší práci
Když jsem dostal v zaměstnání nabídku pracovat na naší centrále v Praze, dlouho jsem uvažoval o tom, zda nabídku přijmout. Vázala se k tomu velká změna v našem životě, protože jsem nechtěl dojíždět domů jen na víkendy, jediná možnost byla se s celou rodinou přestěhovat do Prahy.
Manželka z toho nejprve nebyla nadšená, nemá ráda velké množství lidí, ale po několika rozhovorech na toto téma nakonec souhlasila. Byl to velký krok, na nějaké bydlení v centru jsme neměli peníze, volba tedy padla na panelový byt. Přestěhovali jsme se na velké panelové sídliště na okraji Prahy.
Roztržky u sousedů byly na denním pořádku
Neměl jsem nějaké velké iluze o tom, že v paneláku bude ticho a klid. V porovnání s bytovkou na malé obci, kde jsme doposud žili, se to ale rozhodně nedalo srovnávat. Nad naším bytem bydlela rodinka se dvěma malými dětmi, které neustále dělaly rachot. Skákaly, pištěly a pořád něco házely, zřejmě na plovoucí podlahu. Horší to ale bylo v bytě hned vedle nás. Přes zeď se neustále ozýval křik a hádky.
Nejprve jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, myslel jsem si, že nejde o nic vážného, a byl jsem přesvědčen o tom, že sousedi mají zkrátka jen italskou domácnost. Koneckonců jednou jsem se sousedky na chodbě zeptal, zda je u nich všechno v pořádku. Tvrdila, že ano, že se jen často na něčem neshodnou. To mě docela uklidnilo.
Z omylu mě vyvedly až policejní majáky
Jendou večer se situace zase opakovala. Už mě to vážně začínalo vytáčet a chystal jsem se jim něco říct. Dnes jsem rád, že jsem k sousedům tehdy nešel, protože nevím, jak by to dopadlo. Bylo už po desáté hodině večer a od sousedů se stále ozýval rachot a hádky. Tentokrát to ale bylo jiné.
Připadalo mi, že snad někdo hází talíře o zeď. Slyšel jsem, jak soused řve na svoji ženu, že ji zabije. To už mě začal polívat studený pot. Co jsem ale naprosto nečekal, najednou se ozval výstřel. Poznám to, protože jsem párkrát zašel na střelnici s kamarádem. Byli jsme celá rodina v šoku a nikdo nevěděl, co se bude dít. Asi za 5 minut dorazila před náš dům policejní hlídka a pak ještě další dvě.
Zavolal je asi někdo z dalších sousedů. Asi po půl hodině jsem viděl kukátkem, jak souseda odvádějí v poutech. A zraněnou sousedku později odnášeli na nosítkách záchranáři. Jsem rád, že to neskončilo úplnou tragédií, a doufám, že souseda dlouho nepustí.
Autor: René Podhrázský
