Život se v mnoha ohledech panu Františkovi obrátil vzhůru nohama. Stačila nepozornost a vlivem pracovního úrazu byl doživotně upoután na invalidní vozík. To byla jen první velká změna, která v jeho životě měla nastat.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Pád z lešení způsobil poškození míchy, které bylo dle slov lékařů a odborníků bohužel nevratné. František měl být vděčný, že nehodu přežil. Ztráta schopnosti chodit ale nebyla jednou věcí, na kterou se měl připravit.
Probudil jsem se v nemocnici
Vzpomínám na ten den, který způsobil, že se v mém životě věci začaly měnit. Byla to středa, polovina pracovního týdne. Byl jsem zrovna na stavbě obchodního centra. Bylo pravé poledne, zrovna jsem měl odcházet na svačinu.
Pak si pamatuji až probuzení v nemocnici. Všude blikala světýlka, byl jsem zmatený a jediné, co vím naprosto jistě, byla nesnesitelná bolest hlavy.
Po pár dnech jsem se dozvěděl, že jsem spadl z několika metrů. Dopadl jsem na záda a poškodil si míchu. Lékaři mluvili o štěstí, že jsem to vůbec přežil. Ten největší šok měl teprve přijít.
Už nikdy nebudu chodit
Když mi lékař oznámil, že už nikdy nebudu chodit a do konce života zůstanu ochrnutý na spodní polovinu těla, chtělo se mi umřít. Byl to neskutečný pocit bezmoci a neštěstí.
Moje žena byla u toho a plakala. Srdceryvně naříkala a mě to bylo strašně líto. Dokonce jsem jí v ten okamžik litoval mnohem více, nežli sebe.
Postupně jsem se snažil vyrovnat s tím, že je ze mě mrzák. Po měsíci v nemocnici jsem se vrátil domů. Domácnost se musela přizpůsobit skutečnosti, že je mou nedílnou součástí vozík.
Náš vztah postupně uvadal
První měsíce byly šílené. Najednou jsem byl odkázaný na pomoc druhých. Zejména na pomoc své ženy, která se o mě starala. Pokaždé, když mi pomáhala do vany nebo do postele, ronila obrovské slzy.
Cítil jsem se poníženě, že mi musí se vším pomáhat. Bylo pro mě trapné, že mi pomáhá na toaletu, že mi obléká kalhoty, že mě zvedá z postele. Přestal jsem se cítit jako chlap, cítil jsem se jako troska. Naprosto k ničemu.
Najednou uplynul rok od nehody a já jsem si uvědomil, že můj vztah s manželkou už není tím, čím býval, než se mi to stalo. Odcizili jsme se. Na rozdíl od mé ženy jsem to však byl jen já, komu to vadilo.
Opustila mě. Neunesla představu, že bude žít s mrzákem
Před čtyřmi měsíci mě moje žena opustila. Jednoho dne si prostě sbalila své věci a s pláčem mi oznámila, že na to nemá. Uvědomila si, že jí čeká život po boku mrzáka, o kterého se bude muset doživotně starat. A neunesla to.
Zůstal jsem sám. Jsem odkázaný na pomoc a zatím to moc dobře nezvládám. Žena mi strašně chybí a chtěl bych ji zpět. Na druhou stranu jí ale její rozhodnutí nevyčítám. Měla přece právo se rozhodnout a já ji nemohl nutit, aby strávila zbytek života vedle mě.
Autor: Natálie Kabourková
Názor odborníka
Je to velmi těžké. Člověk, kterému se něco podobného nestalo, si jen stěží dokáže představit teror a beznaděj, který v podobných případech může objevit. Kromě velkých externích změn, se dostavují rovněž ty vnitřní, většinou v podobě pocitů bezvýznamnosti, rozpadu či převratu hodnot, role a postojů, převahu depresivních myšlenek a dalších. Vyžaduje to od člověka mimořádnou vnitřní sílu, aby se dokázal s takovouto situací sám úspěšně vypořádat, život však za to stojí.
Je třeba si uvědomit, že v takové situaci náš život nekončí, i když ten pocit můžeme mít. Náš život stále má smysl, stále můžeme mít cíle a sny. Ano, spoustu věcí se nám v životě změní a zkomplikuje, ale hodnota člověka tkví i v něčem jiném než jen jeho fyzickém stavu. Jedná se jednoznačně o velkou životní změnu, se kterou není nikterak snadné se vyrovnat. Je zapotřebí si uvědomit, že je v pořádku nechat si od druhých lidé pomoci. Stejně tak je v pořádku dát si načas a postupovat po malých dílčích úsecích a cílech a nesnažit se hned o “vše nebo nic.” I z těchto důvodů bývá v takovýchto momentech velice přínosná konzultace s psychologem nebo jiným odborníkem.
