Všimla jsem si, že s dcerou není něco v pořádku. Chovala se zvláštně, ale já se to rozhodla neřešit. Myslela jsem si, že se třeba něco děje ve škole, možná jí nevyšla nějaká písemka. Nebo mě taky napadlo, že může mít trable v lásce. Pokud šlo o kluky, nebyla moje sedmnáctiletá dcera zrovna sdílná a já jí to nevyčítala.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Jenže její podivná nálada přetrvávala a mně začalo vrtat hlavou, co se děje. Trápilo mě, že s mojí dcerou něco není v pořádku a ona se mi nesvěří. Byla v pubertě a myslela si, že všechno zvládne sama. Jako matku mě to užíralo, ptát jsem se ale nechtěla.
Bylo milion důvodů, proč měla špatnou náladu
Každý rodič dospívajícího dítěte ví, že to s puberťáky občas není jednoduché. Jsou často náladoví, na všechno mají svůj názor, který je samozřejmě ten jediný správný.
Proto mohlo být asi milion důvodů, proč měla moje dcera takovou podivnou náladu. Skoro vůbec se neusmála, což u ní nebylo zvykem. Většinu času trávila v pokoji, chodila se v podstatě jen najíst a pak zase zalezla k sobě.
Nechtěla jsem vyzvídat
Žádné mámě neunikne, když se s jejím dítětem něco děje. Proto jsem si i já všimla prakticky hned, že něco není v pořádku. Dcera se zkrátka chovala jinak než obvykle, ale já nechtěla vyzvídat. Tak trochu jsem doufala, že pokud by měla nějaké trápení, přišla by za mnou sama.
Tak jsem to nějakou dobu nechala být. Nechtěla jsem být ta zvědavá matka, která se plete sedmnáctileté dceři do života, když o to očividně nestojí. Ale nebudu lhát, že jsem nad tím často nepřemýšlela. Chtěla jsem vědět, co se děje s mojí holčičkou.
Když jsem zjistila pravdu, vyděsila jsem se
Už když jsem pociťovala opravdu silné nutkání se dcery zeptat, co se děje, vyřešila to za mě a přišla první. Řekla mi ale něco, co mě vyděsilo.
Byla těhotná. Věděla to asi měsíc. To by odpovídalo době, kdy se začala chovat tak podivně. Já ani nevěděla, že má nějakého přítele, o tomhle se nikdy nechtěla moc bavit.
Jakmile jsem zjistila pravdu a příčinu její zvláštní nálady, dostala jsem strach. Bylo jí teprve sedmnáct, neměla hotovou školu. Vystrašilo mě, jak to bude. Hlavou se mi honilo asi tisíc otázek a na žádnou jsem neměla pořádnou odpověď.
Nechala jsem rozhodnutí na ní
Na jednu stranu se mi ulevilo, že dcera nakonec přišla a všechno mi řekla. Nic to ale neměnilo na vážnosti situace. Bylo jí sedmnáct a byla těhotná. Co teď?
Rozhodnutí jsem ale nechala na dceři, měla na to právo. Ujistila jsem ji, že ať už se rozhodne jakkoli, podpoříme ji. Když se to dozvěděl manžel, nejdříve se hodně zlobil. Pak se ale postavil za mě a dceři nabídl pomoc.
Věděla jsem, že to pro ni nebylo lehké rozhodnutí. Nakonec se ale rozhodla, že si dítě nechá. Ze mě a mého muže se tak za šest měsíců stanou prarodiče. Naše dospívající dítě bude mít své vlastní dítě. Pořád mám strach, jak to zvládneme, ale věřím, že jako rodina se s tím nějak popereme.
Autor: Nikol Kolomazníková
