Přemýšlela jsem, čím bych manželovi udělala velkou radost. Poslední dobou se na nás podepisoval stereotyp, který se mezi nás po třiceti letech manželství drze vkradl.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nakonec jsem na to přišla. Byla to sice taková maličkost, ale já si od ní hodně slibovala. Vždycky si na tohle potrpěl a já byla přesvědčená, že mu tím udělám radost.
Začalo to být mezi námi divné
Před rokem se od nás odstěhovala nejstarší dcera. Byt byl najednou strašně prázdný. S manželem se známe dlouhé roky a manželé jsme více než 30 let.
Najednou to začalo být mezi námi takové divné. Nebyla jsem si jistá, zda to vnímám jen já, nebo si je toho vědom i manžel.
Trápilo mě to. Milovala jsem svého muže a byla jsem si jistá, že on miluje mě. Přesto mi vadilo, jak je to mezi námi zažité, nudné, stereotypní…
Čím bych ho potěšila?
Vždycky jsem svému muži ráda dělala radost. Miloval překvapení – na rozdíl ode mě. I tentokrát jsem přemýšlela, čím bych ho mohla potěšit.
O své životní lásce jsem věděla, že si potrpí na pohodlí. Kdybyste znali mého muže, kroutili byste hlavou nad tím, jak je v určitých ohledech náročný.
Třeba nikdy si nekoupil levné tričko, protože tvrdil, že ho materiál kouše. Vždycky musel mít všechno značkové, na to si potrpěl.
Vymyslela jsem, jak ho překvapím v ložnici
Jak jsem přemýšlela, čím ho překvapit, napadlo mě, že bych na to mohla jít přes ložnici. Vymyslela jsem něco, o čem jsem si byla jistá, že ho nadchne.
Miloval pohodlí a tohle pohodlím doslova sršelo. Byla jsem si jistá, že sklidím úspěch. Netušila jsem, že skončím v slzách.
Byl to dobrý nápad, ale ne pro mého manžela
S pomocí dcery jsem na internetu objednala mikroplyšové povlečení. Sama dcera o tom básnila, že je to jako spát v objetí měkoučké plyšové hračky.
Byla jsem z toho nadšená! Manžel byl v práci, já nové povlečení vyprala a hned po dosušení ho povlékla na postel. Těšila jsem se, jakou bude mít radost z toho pohodlíčka!
Když ale večer do postele ulehl, spustil hroznou scénu. Začal nadávat, co to má být. Že v takové příšernosti rozhodně spát nebude. Nakonec si vzal deku a naštvaně odešel spát do obýváku.
Obrečela jsem to. Myslela jsem to dobře, ale sklidila jsem jen křik a strávila noc v posteli úplně sama. To se za těch více než třicet let, co jsme spolu, ještě nikdy nestalo. Odradilo mě to od touhy dělat manželovi radost. Co kdybych zase sáhla vedle…
Autor: Natálie Kabourková
