Čtenář Honza zaslal do naší redakce e-mail, ve kterém líčí své trable v rodině. Jeho otec v mládí založil firmu a doufá, že ji Honza jako jediný syn po něm převezme. Podnik se zabývá opravou automobilů a v okolí má velmi dobrou reputaci. Honzu však tato práce nikdy neoslovila, i když se jeho rodina sebevíc snažila mu ji přiblížit.
Honza nechtěl být pro svého otce zklamáním, a proto zájem o automobily předstíral
„Naše rodina se točila kolem servisu,“ líčí Honza. „Každé tátovo slovo se týkalo firmy. Máma pracovala s papíry a táta dělal špinavou práci v dílně,“ vypráví. Už jako malého kluka ho otec vodil do své práce, aby mu ukazoval, jak se s čím zachází. Honzovi bylo všechno nářadí cizí a mnohem raději se v soukromí věnoval malování. Miloval všechny ty barvy a možnost pracovat s vlastní fantazií. Jeho otec se malbám vysmíval, tvrdil, že takový koníček je pro holky a měl by se raději věnovat rodinnému podniku.
První spor přišel, když se rozhodovalo o zaměření střední školy
„Tátovi by stačilo, kdybych se vyučil. Já jsem ale mířil výš. Chtěl jsem studovat uměleckou školu s maturitou a později se dostat na vysokou,“ vypráví. Honzova rodina ale na jeho záměry pohlížela skrz prsty. Přišlo jim zbytečné platit vzdělání, když měl své pracovní místo zajištěné. Malbu nechápali a domnívali se, že jde o podřadné vzdělání, které nemá v životě uplatnění.
Honza se ale nevzdává
„Nejprve jsem si musel najít brigádu, abych rodiče přesvědčil o tom, že to myslím vážně a nehodlám svůj život prožít zavřený v dílně s kopou náhradních dílů do automobilu,“ tvrdí. Střední školu vystudoval s vyznamenáním. Dokonce se dostal na uměleckoprůmyslovou školu, kde mohl dále ve svém studiu jako jeden z mála pokračovat.
Stále za svůj sen musí bojovat
Jeho rodiče ještě boj nevzdali. I dnes se snaží Honzu přesvědčit. Vyčítají mu, že kvůli němu těžce vybudovaná prosperující firma později zanikne, a přitom se v ní mohl mít tak dobře. Honza stále odolává, věnuje se své oblíbené činnosti a snaží se hlavně kvůli tomu, aby svým rodičům dokázal, že je v malbě opravdu dobrý. Neustále domů přináší různá díla, chlubí se jimi, ale sklízí jen posměšky. Má pocit, že jeho práci rodiče budou už navždy znevažovat, ale za svým snem si stojí.
Finančně ho podporuje babička
Jediný, kdo v Honzovy schopnosti plně věří, je jeho babička. Přispívá mu každý měsíc na ubytování a stravování, aby se mu v Praze lépe žilo a mohl se naplno věnovat studiu. „Díky své babičce mám pocit, že možná jednou skutečně něco dokážu,“ říká motivovaný Honza.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autorka: Tereza Hotovcová
