Ani v nejmenším by mě nenapadlo, že mi babička po své smrti odkáže byt. Měl jsem za to, že byt připadne babiččiným dětem, tedy buď mému tátovi, nebo mojí tetě Heleně. O to více mě zaskočilo, když jsem se dozvěděl, že babička byt přepsala na mě.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Ačkoli jsem to nečekal, přišlo mi to nesmírně vhod. Zrovna jsem se totiž snažil najít si nějaké bydlení, protože jsem měl po rozchodu s bývalou přítelkyní a nechtělo se mi nadále setrvávat u rodičů, kteří mi po rozchodu poskytli azyl. Bez váhání jsem se tedy do bytu po babičce nastěhoval.
Kdybych jí tak mohl poděkovat.
Skutečnost, že babička přepsala byt právě na mě, zaskočila nejen mě, ale je zbytek rodiny. Nikdo z nich mi to ale nevyčítal. Myslím si, že rodiče byli rádi, že jejich dávno dospělý syn konečně vypadne ze svého bývalého dětského pokojíčku, který mi na několik týdnů uvolnili.
Cítil jsem vůči babičce neskutečnou vděčnost. Velmi mě ale mrzelo, že jí nemohu poděkovat. Fakt, že jsem se mohl prakticky hned nastěhovat do jejího bytu, mi totiž vytrhl trn z paty. To jsem ještě netušil, co se v tom bytě bude dít, až se do něho nastěhuji.
Myslel jsem si, že se mi to jen zdá
Neměl jsem příliš mnoho věcí, které bych si do babiččina bytu mohl přestěhovat. Využil jsem proto veškeré její vybavení, které tam měla. Nebyl to žádný prastarý nábytek, vrzající komody nebo skříně pamatující druhou světovou válku. Babička měla svůj byt zařízený poměrně moderně.
Několik týdnů poté, co jsem se do bytu po babičce nastěhoval, se tam začaly dít zvláštní věci. Nejdříve jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Jenže se ty podivnosti děly stále častěji.
Pokaždé jsem si vzpomněl na babičku
To jsem se takhle třeba jednou díval na televizi. Měl jsem puštěný hudební kanál, zrovna tam běžel pořad o metalové hudbě, kterou mám už od mládí hodně rád. Najednou se ale televize vypnula. Elektrika normálně běžela, proto jsem televizi zase zapnul, jenže ona se asi pět minut nato zase vypnula. Hned jsem si vzpomněl na babičku, která vždycky nadávala, co to poslouchám za nesmysly.
Jindy jsem si zase chtěl uvařit špagety s kečupem. Pokud jde o vaření, nejsem v tom kdovíjak zběhlý. Často se proto odbudu něčím opravdu jednoduchým, nepříliš zdravým nebo výživově hodnotným. Když jsem toho dne vařil, plotýnka na sporáku se několikrát vypnula. I tehdy jsem si vybavil babičku, která vždycky spráskla ruce, když jsem jí vyprávěl, že jsem si dal k obědu třeba rohlík se salámem. Nerada slyšela, že se odbývám v jídle.
Nikdo mi to nechce věřit
S tím, jaké zvláštní věci se mi dějí, jsem se svěřil rodičům. Ti se ale mým historkám vysmáli, nechtěli mi věřit, že by něco takového mohla být pravda. A pokud by se to přece jen stalo, určitě to byla pouze náhoda. Podle nich mám jen bujnou fantazii.
Já si ale myslím, že na mě babička v tom bytě dohlíží. Tu a tam se přihodí něco podivného, pro co prostě nemám jiné vysvětlení než to, že nade mnou babička drží ochrannou ruku. Jen mě štve, že se to nikdy nestane, když je se mnou v bytě ještě někdo další. Byl bych rád, kdyby mi uvěřili, že se ty věci opravdu dějí.
Autor: Nikol Kolomazníková
