Seznámení s rodinou mé nové přítelkyně Simony jsem se obával. Nikdy jsem na tohle moc nebyl a pociťoval jsem nervozitu. Simonu jsem měl rád a chtěl jsem na její rodinu udělat co možná nejlepší dojem. Nenapadlo by mě, že se s její babičkou seznámím tak netradičně.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Už je to sice dlouhá doba a nyní se oné historce dokážeme společně i zasmát, přesto se stydím, kdykoli si na tu situaci vzpomenu. Takhle totiž babičku své přítelkyně rozhodně potkat nechcete.
Ráno nevyšlo zrovna podle mých představ
To ráno šlo všechno od desíti k pěti. Přeslechl jsem budík a vstal o půl hodiny později – až ve chvíli, kdy zvonil budík Simoně, která do práce vstává později.
Tramvaj mi ujela před nosem, a i když jezdí často, pro mě byla toho rána každá minuta drahá.
Přišel jsem pozdě a šéf se po mně vozil
Do práce jsem dorazil se zpožděním. Sice jen pár minut, ale i tak málo stačilo k tomu, aby si na mě šéf zchladil žáhu. Očividně ani on neměl svůj den.
Od rána se po mně vozil a já dostával sežrat svůj pozdní příchod. Podotýkám, že jsem za tři roky, co jsem tam pracoval, přišel pozdě vůbec poprvé. Nezajímalo ho to.
Zpráva od přítelkyně mě zneklidnila
Během dne jsem dostal zprávu od Simony, že by mě ráda seznámila s babičkou. Její rodinu jsem ještě neznal. Chodili jsme spolu čtyři měsíce a do nějakého seznamování jsme se nehrnuli.
Byl jsem od toho okamžiku jako na trní. Simona napsala, že odpoledne k babičce zajedeme, ať spěchám z práce domů.
Nebral jsem si servítky
Po několika hodinách buzerace ze strany nadřízeného jsem se vydal domů. Cestou jsem se chtěl zastavit v obchodě, abych koupil babičce kytku. To se přece dělá, když chcete zapůsobit, ne?
V obchodě byl dav lidí. Simona mi napsala, jestli bych mohl cestou udělat menší nákup. Nechtělo se mi, ale co už. Stál jsem ve frontě na salám a přede mnou byla nějaká starší paní.
Hrozně dlouho vybírala a já nervózně sledoval hodinky. Pak už jsem to nevydržel a do zad té starší dámy prohlásil, jestli by to mohla urychlit, než tady natáhne brka. Řekl jsem to hlasitěji, než jsem si myslel, protože se na mě otočila a zlostně mě sjela pohledem.
To je den!
Když už jsem byl na cestě domů, volal mi šéf. Prý jsem něco udělal špatně, proto mě požádal, abych se vrátil. Bylo to zdržení na další hodinu a já věděl, že Simona nebude mít radost.
Když jsem dorazil domů, mezi dveřmi jsem přítelkyni vyprávěl, co všechno se mi stalo. Mimo jiné jsem se zmínil i o zdržující babce, která v obchodě vystála důlek. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem tu samou paní viděl sedět v kuchyni u stolu.
Teď už se tomu smějeme, ale…
Podívala se na mě stejně jako v obchodě a já zrudl až na zadku. Simona nechápala a jala se vysvětlovat, že to je její babička. Když jí totiž volala, že se opozdíme, rozhodla se nás překvapit a stavila se ona k nám.
To byl šok. Asi stokrát jsem se omluvil. Nyní, protože už je to asi rok, se tomu s babičkou smějeme. Mně je ale stále trapně, kdykoli si na to vzpomenu.
Autor: Natálie Kabourková
