Jsem člověk realista, který moc dobře ví, že něco jako dokonalý vztah bez jediné hádky nebo jediného křivého slova prostě neexistuje. Nevznáším se na růžovém obláčku a vím, že nad každým párem se tu a tam zatáhnou černá mračna. I u nás to tak bylo: po sedmi letech vztahu a z toho čtyřech letech manželství i na nás dolehla krize.
Začali jsme se hádat
Nebudu tvrdit, že předtím jsme se s manželkou nikdy nehádali. To by byla lež jako vrata. Asi jako v každém vztahu i mezi námi tu a tam proběhla výměna názorů, což je někdy potřeba, aby se vyčistil vzduch. Jenže naše hádky byly čím dál častější a nejsmutnější na tom bylo, že jsme se kolikrát hádali i kvůli věcem, které byly úplně zbytečné.
Dostihl nás stereotyp
Zdroj: 123RF.COM
Kamilu jsem poznal, když mi bylo 23 let. Ona je o dva roky mladší, ale víte, co se říká – ženy dospívají rychleji než my muži, takže byla daleko rozumnější než já i napříč tomu, že jsem byl starší. Kamila je moje teprve třetí přítelkyně (nyní samozřejmě již manželka) a já jsem její druhá známost. Od té chvíle jsme jen spolu, proto se možná nelze divit skutečnosti, že i nás po sedmi letech dostihl stereotyp.
Možná i proto jsme začali čím dál více času trávit každý zvlášť. Zatímco do té chvíle, než na nás padla krize, jsme byli většinu času spolu (máme společné koníčky i zájmy, proto nám to přišlo naprosto normální), teď Kamila chodila ven s kamarádkami a já zase se svými kamarády.
Zdroj: 123RF.COM
Možná jsem jí až moc povolil „otěže“…
Berte má slova s nadsázkou. Samozřejmě, že svou ženu na žádných otěžích nemám. Chápejte to ale tak, že jsem jí v rámci zlepšení našeho vztahu dal až příliš mnoho svobody. Doufal jsem, že když jí dovolím trávit tolik času beze mě, nakonec tu krizi snadno překonáme a opět to bude jako dřív. Jenže to jsem se přepočítal.
Zatímco já jsem si myslel, že se Kamila jen baví s kamarádkami, se kterými si zajde zatancovat do baru, jednoho večera za tím bylo něco mnohem více: moje žena mi totiž byla nevěrná s naprosto cizím chlápkem, kterého poznala v klubu a se kterým strávila několik nezávazných minutek na tamních toaletách.
Její nevěra mě ranila
Přiznala se mi po týdnu, protože nemohla žít s tíhou svědomí. Říkala, že to byla chyba a že si to strašně vyčítá. Nic to ale neměnilo na tom, jak moc mě její chování ranilo. Dát si od sebe „pauzu“ a být také s kamarády je sice fajn, ale mě by nikdy nenapadlo, abych svou ženu podvedl. A příležitost bych měl, to mi věřte. Nevěra ale nebyla jediná rána, která na mě čekala. Když totiž Kamila další měsíc nedostala menstruaci a těhotenský test ukázal dvě čárky, přišel další kopanec do žeber: Kamila čekala dítě s jiným!
Není moje, ale nikdy mu to neřeknu
Možná si říkáte, jak si mohu být tak jistý, že to dítě, které manželka nosí pod srdcem, opravdu není moje. Jistý si jsem naprosto: tři měsíce jsme spolu totiž nespali, protože jsme k sobě najednou měli kvůli té krizi nějak daleko a nechtěli jsme se do toho nutit jen proto, že se to v manželství musí. Ačkoli to miminko, které se za několik měsíců narodí, nebude moje, nikdy mu to neřeknu. Kamila dostala pořádnou lekci a já díky ní taky. Paradoxem na tom všem je, že právě tohle utužilo naše manželství. I přesto ale manželce její chování nikdy neodpustím.
Autor: Nikol Kolomazníková
