U nás ve firmě máme takovou tradici, každý kvartál náš šéf vybere nějakou aktivitu, které se pak všichni musí „dobrovolně“ účastnit. Tentokrát se mi opravdu nechtělo a měl jsem raději dát na svoji intuici.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Prakticky nikoho to nebaví
Jsme malá kancelář ve větší firmě, která se snaží hrát si na korporaci, a podle toho k nám také přistupují. Samozřejmě kolektiv je potřeba stmelovat, ale hnát nás do věcí, o které nestojíme, to je na pováženou.
Jednou jsme museli zpívat karaoke, to bylo ještě fajn, protože v tom baru měli alespoň pivo. Ale další aktivity typu únikové hry nebo slaňování z převisu nikoho z nás moc neberou. Navíc v té únikové místnosti jsme se nakonec tak pohádali, že nás to opravdu na dlouho vůbec nestmelilo.
Nepomohlo ani to, že kolega Karel je pacifista
Když náš šéf přišel s tím, že máme na konci března zarezervovaný tříhodinový paintball kdesi uprostřed lesa, mysleli jsme si, že se zbláznil. Nedá se s ním ale domluvit.
Pokud by někdo nechtěl, pravděpodobně by se s ním rozloučil. Každý je totiž nahraditelný. Dokonce i Kája, moc fajn chlap, bude muset jít a poprvé vzít do ruky „zbraň“.
Vedoucí je zkrátka neoblomný, a navíc díky aktivitám, které pro nás vymýšlí, sklízí od vyššího vedení jednu pochvalu za druhou. Nás se ale nikdo na nic neptá. Taky jsme zase moc nechápali, jak má náš tým stmelit to, že po sobě budeme střílet kuličkami s barvou.
Ze začátku to tak špatně nevypadalo
Když jsme se navlékli do maskáčových vojenských mundůrů, dostali pušky a příděl kuliček, vypadalo to, že jsme se vrátili do mladých let, a někteří vzpomínali na zlaté časy na vojně.
Pepa si dělal legraci, že nás stejně všechny sejme, i když tehdy dostal modrou knížku a na vojnu vůbec nemusel. První hodina hraní byla celkem zábava.
Asi budeme mít všichni strach chodit do lesa
Bylo to asi třetí kolo, když se stalo něco, co nikdo nečekal. Byl jsem zrovna v týmu s Karlem a Pepou, když jsme za sebou uslyšeli nějaké zvláštní zvuky.
Když jsem se pak otočil, věděl jsem, že bude zle. Jen koutkem oka jsem zahlédl bachyni se selaty, která vypadala, že na náš každou chvíli zaútočí. Kluci si jí všimli hned taky. Samozřejmě nikdo nevěděl, co má dělat. Rozběhla se k nám.
Stál jsem úplně strnulý, když najednou Karel, velký pacifista zavolal: „Vyděsíme ji!“ Intuitivně jsme začali všude kolem sebe střílet.
Naštěstí to zafungovalo, protože najednou změnila směr a odběhla zpět ke svým selatům.
Tohle už nechci nikdy zažít a myslím, že nikdo z nás. Ale tenhle zážitek nás tři stmelil hodně.
Autor: René Podhrázský
