Janu jsem si vzal před třemi lety. Tou dobou čekala holčičku a už jsme spolu vychovávali pětiletého syna. To byl vlastně hlavní důvod svatby – abychom se stali doopravdy rodinou. Jenomže před půl rokem se ukázalo, že sňatek nijak nebrání mojí ženě v tom, aby si pořídila milence.
Oznámila mi to jako jasnou věc. Stěhuje se prý k němu do bytu, rozvádět se nechce, protože bychom se zbytečně tahali o děti. Její představa života vypadala tak, že budeme pro společnost dál manželi, zatímco ona bude mít přístup jak k dětem, tak k milenci. Nezbylo mi, než souhlasit. Věděl jsem, že při rozvodu bych o děti přišel. Nemohu si dovolit takové právníky jako ona.
Zdroj: 123RF.COM
Její přítel přišel o byt. Nastěhovali se k nám do domu
Vlastně jsem si rychle zvykl na to, jak to celé poměrně dobře funguje. Já se staral o děti, kterým jsem situaci narovinu vysvětlil. Starší syn si postavil hlavu, že se s máminým novým přítelem vídat nechce, mladší dcerka zatím příliš nechápe, co se děje. Manželka jen občas vyzvedla děti ze školy a dovezla je domů, pak zase odjela za svým novým mužem.
Zdroj: 123RF.COM
Jenomže před měsícem přišel její přítel o byt. Vypršela mu nájemní smlouva a majitel bytu se rozhodl dát přednost někomu dalšímu. A jelikož dům, ve kterém s dětmi žijeme, máme se ženou napůl, nemohl jsem vůbec nic dělat, když se přistěhovali.
Snažím se je míjet a odejít z domu dřív, než se ráno probudí. Vracím se z práce brzy jenom kvůli dětem, o které ani jeden z nich nejeví zájem. Zabrali si ložnici a koupelnu ve vrchním patře, zatímco já s dětmi máme pokoje v přízemí. Díky velkému baráku se vídáme jenom v kuchyni, a to navíc jen pokud je to skutečně nutné.
Jejich nezájem mě nepřestává udivovat
Jako by to všechno bylo naprosto normální. Děti ignorují, občas dělají, jako že mě nevidí, aby mě nemuseli pozdravit. Chovají se v domě, jako kdyby v něm bydleli sami. Mně to leze na nervy a děti jsou z toho zmatené. Kdybych měl kam, odstěhoval bych se i se synem a dcerou. Mám dojem, že moje žena by si toho ani nevšimla. Uvažuji, že se pokusím sehnat si nějaký byt, ve kterém bychom mohli žít spokojeně bez pocitu, že nás neustále někdo ignoruje.
Autor: Šárka Cvrkalová
