Po rozvodu s manželkou jsem nemohl najít pořádnou ženu. Několik let jsem žil sám a už mě to přestávalo bavit. Pomalu se mi nechtělo vracet z práce domů, když jsem věděl, že tam na mě nikdo nečeká. Pak mi kamarád poradil, abych si vzal psa, že jich je v útulku dost. Vybral jsem si křížence, kterého nikdo nechtěl. To jsme měli společné.
Kamarádův nápad se mi zdál skvělý. Pořízením psa z útulku bych udělal dobrý skutek a zároveň už bych nebyl tak sám. V útulku na nového pána čekala spousta psů, malých i velkých, rozkošných i trochu děsivých. Mně však padl do oka jen jeden.
Pracovnice útulku říkala, že ho nikdo nechce
Během návštěvy útulku jsem se dal do řeči s mladou slečnou, která tam pracovala. Říkala mi, že ten pejsek je očividně směska, kdoví z jakých ras, proto ho nikdo nechce. Dokonce říkala, že už ho tam mají velmi dlouho. Když jsem se mu podíval do očí, hned se mi ho zželelo. Nebyl to sice žádný výstavní kousek a fešák, ale byl opuštěný a nikdo ho nechtěl, a to jsme měli společné.
Domů jsem se toho dne už nevrátil sám, ale v doprovodu psa jménem Back.
Tvořili jsme super dvojku, ale pořád jsme byli jen sami dva
Back sice nebyl papírový pes a jeho původ byl hodně nejistý, měl ale dobré srdce. První dny sice byly trochu rozpačité, ani jeden z nás nevěděl, co od toho druhého vlastně čekat, ale po dvou týdnech jsme začali tvořit super dvojku. Byla to krásná změna vědět, že až se večer vrátím z práce domů, budou tam na mě čekat dvě rozzářená očka, čtyři mazlivé tlapky a jeden nadšením se vrtící ocásek.
Sice jsme tvořili super dvojku, ale pořád jsme byli jen sami dva. Mít psa sice bylo bezva, ale pes vám partnerku nenahradí.
Myslel jsem, že už se nevrátí
Jednoho dne jsem vzal Backa do parku. Nikde nikdo nebyl, tak jsem mu sundal vodítko, aby se pořádně proběhl. To bylo radosti! Jenže než jsem mrkl, Back vzal čáru a zmizel kdoví kam. Hledal jsem ho hodinu, chodil křížem krážem, volal na něho, ale Back se neukázal. Myslel jsem si, že utekl a smířil se s tím, že už se nevrátí. Domů jsem se vrátil sám s dost pochmurnou náladou. Bez jeho přítomnosti to bylo zase divné.
Večer se ozval zvonek a za dveřmi stála nějaká paní, která měla na vodítku mého psa. Po otevření mi vysvětlila, že ho našla běhat zmateného v parku, proto ho vzala na vodítko a on ji táhl až ke mně domů.
Back mi našel přítelkyni
Byl jsem rád, že se Back našel. Zachránkyni jsem pozval na kafe a ona souhlasila. Během toho večera jsme si krásně popovídali, padla totiž do oka nejen Backovi, ale i mně. Když jsme se loučili, doufal jsem, že se nevidíme naposledy. A neviděli. Nechala mi na sebe číslo, díky kterému jsem ji mohl o dva dny později pozvat na oběd.
Díky Backovi jsem našel přítelkyni, která se jmenuje Anička a je to milovnice psů. Nyní už s Backem nejsme dva, ale rovnou čtyři – i Anička má totiž psa, jmenuje se Rocky a jsou s Backem velcí kamarádi.
Hugo
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
