S dívkami jsem neměl příliš mnoho zkušeností. Jsem ten typ muže, který tiše sedí v koutě a čeká, až dívka udělá první krok. Monika byla moje teprve třetí přítelkyně a také úplně první, se kterou to vypadalo i poměrně vážně. Když jsem začal uvažovat o žádosti o ruku, ještě jsem netušil, že mi v cestě stojí jedna překážka: Moničin otec!
Odmítla mou žádost o ruku
Dlouho jsem sám sebe přemlouval k tomu, abych se před Monikou vyslovil. I když jsme spolu byli už dva roky, stále jsem se dostatečně neotrkal a cítil pořádnou dávku ostychu jen z pouhé představy, že se Moniky jednou skutečně zeptám.
Když přišel den D a já si řekl, že zrovna dneska to udělám, zaskočila mě Monika svou negativní odpovědí. Chtěla si mě vzít, ale mělo to háček. Musel jsem o její ruku požádat nejdříve jejího otce, protože Monika byla ze silně věřící rodiny a toto u nich byla jedním slovem povinnost.
Musel jsem se o její ruku zasloužit
To bych nebyl já, aby se v mém životě neobjevilo nějaké „ale“. Stávalo se mi to běžně, v mém životě nic nemohlo být jednoduché. Ani žádost o ruku dívky, kterou jsem miloval.
Moničin otec mi dal jasně najevo, že pokud chci získat ruku jeho jediné dcery, budu si ji muset zasloužit. Spočívalo to v tom, že jsem měl jemu a jeho ženě dokázat, že to s Monikou myslím vážně. Byli to věřící a manželství pro ně bylo něco posvátného. Jak jsem ale měl ještě více dokázat, jak moc Moniku miluji? Vždyť jsem si ji chtěl vzít! Co je víc?!
Postav dům, zasaď strom…
Nebylo to sice řečeno takto doslova, ale pointu to mělo stejnou. Musel jsem ukázat, že se o Moniku jakožto o svoji ženu dokážu patřičně postarat. Prvním krokem bylo, že jsem musel sehnat větší byt. Doteď jsme žili pouze v garsonce, která ale nebyla dle Moničina otce ani zdaleka vhodná pro rodinu. Když jsem sehnal prostornější bydlení, čekala přede mnou další zkouška: příprava v Pastoračním středisku. Vzít si totiž věřící katoličku nebylo jen tak.
Ukázal jsem, že to s Monikou myslím vážně
Svatba nevěřícího s věřící má svá pravidla. Já o nich neměl ani tušení, nikdy jsem to řešit nemusel. Nevěděl jsem, že je zapotřebí povolení od biskupa. Proto moje přítelkyně musela zavítat na farnost, do které patřila a kde jí zdejší kněz se vším pomohl a poradil. Také jsem musel podepsat prohlášení, že přijímám její odhodlání neztratit v manželství víru a postarat se o to, aby naše děti byly vedené k víře. Všechno to pro mě bylo úplně nové, ale Moniku jsem miloval a byl jsem ochotný pro ni udělat cokoli.
Tím jsem jejímu otci ukázal, že to s ní myslím vážně, a konečně jsem se tak dočkal jeho požehnání. Konečně si mohu vzít dívku, kterou miluji. A jsem za to rád.
Autor: Nikol Kolomazníková
Názor odborníka
Zasloužit se o ruku partnerky u jejího otce může znít v dnešní době poněkud staromódně. Je samozřejmě vhodné a možné s rodiči svého partnera dobře vycházet. Přední by však mělo být, abychom si svého partnera zasloužili hlavně v jeho očích a také v těch svých. Pokud to tak je, vše ostatní by mělo být až na druhém místě.
Víra a obecně výchova má na výběr partnera zcela zásadní vliv. To, čemu jsme v raném věku a dětství vystaveni, má na nás neskutečně ohromný vliv, a to často po zbytek našeho života. Od hodnot, postojů, chování, jednání až po oblíbené jídlo či výběr partnera. Stojí velké úsilí dokázat se vymanit z takových okovů výchovy, avšak je to možné. Prvním krokem je získat k sobě odstup a dokázat o věcech racionálně a s rozvahou uvažovat a ptát se sám sebe – je toto skutečně něco, co sám cítím a chci nebo to mám tak proto, že mě to tak naučili rodiče?
O svém vlastním životě by měl každý dospělý člověk rozhodovat sám za sebe. Může to být mnohdy těžké a zdát se až nemožné. S prací na sobě, vlastním seberozvojem a vůlí lze však dokázat mnohé. Spousta odborníků jako například psychologů se věnuje právě seberozvoji a podobným tématům.