Manželka byla odjakživa posedlá dokonalostí. A to nejen, co se týkalo jejího vzhledu, ale také naší domácnosti. Kladla vysoké nároky na pořádek a běda, když nějaká věc nebyla na svém místě. To pak dokázala vyvádět jako fúrie.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nejednou mě kvůli své touze po dokonalosti dohnala do situace, ve které jsem se cítil bezradný. Jsem chlap a nemám takový cit pro pořádek. Kvůli ponožkám na podlaze nebo hrníčku nechanému na kuchyňské lince tak u nás doma bylo kolikrát pořádné dusno.
Nebrala si servítky ani před návštěvami
Svoji ženu miluji. Kdybych ale měl tu možnost změnit na ní jen jednu jedinou věc, pak by to určitě byla její posedlost dokonalostí. S tou mě totiž opakovaně vytáčí. Jakmile není po jejím a věci nejsou přesně takové, jak si je představuje, okamžitě je zle.
Nejhorší na tom je, že si nebere servítky ani před lidmi. Kolikrát mě dostala do trapné situace, když mě například před naší návštěvou ponížila, že jsem opět nechal ležet spodní prádlo v koupelně na zemi. Vyčetla mi, že přece není takový problém hodit trenky do koše na prádlo. V takových momentech jsem se necítil vůbec příjemně.
Dokázala udělat scénu kvůli naprosté maličkosti
Jestli je moje žena v něčem opravdu dobrá, pak je to schopnost udělat z komára velblouda. Dokáže se totiž vytočit i kvůli naprosté prkotině a kvůli úplně maličkosti udělá obrovskou scénu.
Chápu, že doma chce mít uklizeno, ale nemusí se toho domáhat tím, že mě bude peskovat jak malé dítě. Jednou to došlo až tak daleko, že jsem byl donucen udělat něco, na co rozhodně nejsem pyšný. Nejhorší na tom celém bylo, že všemu přihlížel můj kamarád, kterému se teď nemůžu podívat do očí.
Už jsem to nevydržel
Toho dne jsem toho měl opravdu hodně. Šéf mě donutil zůstat v práci o tři hodiny déle, protože se nestíhala rozpracovaná zakázka. Cestou domů jsem uvízl v zácpě, kvůli čemuž se můj příjezd o hodinu zpozdil. Když jsem se konečně vrátil domů, těšil jsem se, že si dám něco dobrého k jídlu a konečně si alespoň na chvíli oddechnu. Navíc se měl stavit můj dobrý kamarád, se kterým jsme se měli dívat na fotbalový zápas.
Moje žena to ale viděla jinak. Jen co jsem se zjevil ve dveřích, na mě začala hulákat. Opět se zlobila, co jsem kde nechal, co jsem neuklidil a čím jsem ji zase vytočil. Jízlivé poznámky si neodpustila ani ve chvíli, kdy už dorazil kamarád. Cítil jsem se před ním poníženě, že se od své ženy nechám takhle peskovat.
Nejsem na to pyšný
Vygradovalo to tím, když manželka přiběhla do obýváku, byla rudá vzteky, zlostně rozhazovala rukama a nadávala, proč jsem zase po sobě neuklidil nádobí. Dovolila si vypnout televizi, protože si přece nezasloužím sledovat fotbal, když jsem takové prase a nejsem schopný po sobě uklidit. V té chvíli do mě vyjela zlost a dal jsem své ženě facku. V tu ránu jsem si uvědomil, že to byla chyba, ale už to nešlo vzít zpátky.
Zkrátka ve mně bouchly saze. Bohužel ale v naprosto nevhodný okamžik, můj kamarád to všechno viděl a z jeho výrazu jsem usoudil, že je v šoku. Byla to chyba, toho jsem si vědom, ale v daný moment jsem se nedokázal ovládnout.
Kamarádovi se od té chvíle nemůžu podívat do očí. Je mi jasné, že jsem ho jako chlap zklamal. Chlap, který vztáhne ruku na ženu, je obyčejný srab. Stydím se za to, co jsem udělal, ale moje žena mě k tomu svým chováním a opakovaným ponižováním dohnala.
Autor: Nikol Kolomazníková
