Když si Iveta pořídila řidičák, nenapadlo ji, že by se jednou mohla živit jako řidička jedné menší firmy. Dlouhé roky si vydělávala slušné peníze za volantem, pak si ale našla práci v kanceláři a auto začala používat jen na cesty do firmy. Po letech se ale k jízdám po celé republice vrátila.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Myslela jsem si, že už nikdy nebudu trávit tolik času v autě. Po těch letech, kdy jsem se tím živila, bylo docela fajn si odpočinout,“ přiznává. „Teď jsem ale na cestách snad každý den a už mě to docela unavuje,“ dodává.
V posledních dvou měsících snad nebyl den, kdy by Iveta nejela přes půl republiky. Každý večer se vrací domů unavená a vyčerpaná a přemýšlí, jak svou situaci vyřešit. Jízda autem ale není to jediné, co je pro ni náročné. Důležitější jsou důvody jejího cestování.
Starám se o nemocného otce
„Mému tátovi je přes 70 let a je hodně nemocný. Potřebuje, aby mu občas někdo nakoupil, a především mu zlepšil náladu svou přítomností. Takže za ním denně po práci jezdím, trávím s ním do večera čas a pak jedu domů. Někdy se stane, že u něj přespím.
Jenže kvůli práci se nemohu každý den zdržet přes noc. Mám tak opravdu náročné dny,“ vysvětluje. Iveta ráno vstane v šest a jede do práce. Z té potom autem jede dvě hodiny za svým nemocným otcem.
Tomu nakoupí, uklidí a jede zase zpět domů. Opatrovatelku si rodina nemůže dovolit, kromě toho ji otec odmítá. Tak jako všechno. Iveta totiž vypráví, že kromě fyzické námahy je to s otcem složité i psychicky.
Nic mu není dobré, ale je to můj táta
„Táta je bručoun. Když náhodou některý den nepřijedu, druhý den se mnou nemluví. Když dorazím a nakoupím mu, řekne, že to nepotřeboval. Když chci přespat, nelíbí se mu to, ale když jedu domů, zase má problém.
Proto ani můj muž nechce, abych za ním jezdila. Fyzicky i psychicky mě to vyčerpává. Ale je to můj táta a já ho nemohu nechat samotného. Nastěhovat se za ním kvůli práci nemohu,“ dodává.
Už několikrát Iveta přemýšlela i o tom, že by svého otce nastěhovala k nim domů Jenomže kromě toho, že mají malý byt, s tím otec nesouhlasí. A její manžel také ne. „Můj muž má za to, že je táta starý bručoun, který by nám jenom kazil náladu.“
Podle Ivety je navíc táta doma ve vesnici, kde se narodil, kde může alespoň za hezkého počasí s doprovodem na procházku, která mu zlepší psychické zdraví. Takže o stěhování se nedá ani mluvit.
Občas doslova padám únavou
Z náročného stylu života je Iveta tak unavená, že už se jí dokonce několikrát stalo, že doma zakopla a upadla, nebo že téměř usnula v práci. Nejhorší ze všeho jsou ale právě hodiny za volantem.
„Každý den jsem za volantem skoro čtyři hodiny. Někdy mám pocit, že cestou domů usnu. Je to nebezpečné, uvědomuji si to, co ale mohu dělat? Ani jako řidička z povolání zkrátka takové cestování nezvládám.“
V současné době Iveta přemýšlí o tom, jak celou situaci vyřešit. Ať se rozhodne jakkoli, udělá něco, co se nebude někomu líbit. „Když zaplatím ošetřovatelku, vynadá mi muž, že jsem utrácela peníze. Táta bude taky naštvaný.
A když se rozhodnu nás nebo, jeho přestěhovat, bude to boj, který snad ani nemohu vyhrát. Poslední možností je dát tátu do domova důchodců, to bych si ale nikdy neodpustila,“ končí příběh Iveta.
Autor: Šárka Cvrkalová
