Pan Jakub patří bez pochyby k těm lidem, kteří se nebojí postarat o druhé a zakročit, když je potřeba. Možná i proto se z něj stal strážník městské policie. Čin, o kterém nám vyprávěl, je více než chvályhodný.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Každý má své poslání
„Už když jsem byl malý, mi rodiče říkali, že ze mě bude policista nebo záchranář. Nevěděl jsem proč. Pomáhat druhým lidem mi vždycky přišlo jako úplná samozřejmost, kterou by měl dělat každý,“ uvedl Jakub ve vší skromnosti.
Od desíti let ho rodiče vedli k tomu, aby svoji přirozenost mohl uplatňovat, jak nejlépe to jde. Přihlásili ho k dobrovolným hasičům. „Dodnes si pamatuji na náš první zásah. Bylo mi čerstvých osmnáct let. Když se u nás na vesnici rozezněla siréna, hned jsem věděl, že musím běžet do hasičské zbrojnice.“
Dle jeho slov tehdy sice hořel „jen“ stoh, ale pro Jakuba to byl nezapomenutelný zážitek. Od té doby věděl, že se chce stát profesionálním hasičem.
Ne vždy vyjde vše podle plánu
„Zkoušel jsem to tehdy v okresním městě, ale bohužel v té době neměli volné místo. Dostat se k hasičům navíc nebylo jen o vytrvalosti a kondici, ale hlavně o známostech,“ ty bohužel Jakub v té době neměl.
O několik let později našel inzerát, kde město hledalo nové strážníky k městské policii. „Byl jsem tehdy v dost dobré kondici a můj budoucí nadřízený byl u testů překvapen, jak dobře všechno zvládám.“
Jakuba tehdy k policii přijali a on se přestěhoval do města, kde si později našel manželku. Žili spolu spokojeně v panelákovém bytě.
„Jeden den jsem přišel z práce po noční dvanáctihodinové službě domů. Už jsem si chtěl jít lehnout do postele, ale šel jsem si ještě zapálit na balkón,“ svěřil se.
Záchranná operace bez váhání
Jakub na balkóně uslyšel bolestivé kvílení, které nejprve nemohl rozeznat. „Nevěděl jsem, k čemu to mám přiřadit. Nikdy jsem nic takového neslyšel. Podíval jsem se směrem doprava, odkud to přicházelo. Uviděl jsem, jak na balkóně u sousedů mezi šprušlemi trčí zaseknutá hlava psa.“
Byla to Ejmy, sousedova labradorka. Štěně, které prostrčilo hlavu, snad aby se rozhlédlo, ale hlava už nešla zpět. „Opravdu se snažila, kroutila hlavou a u toho kňučela. Hned jsem šel zvonit na sousedy, ale nebyli doma. Číslo jsem na ně neměl.“
Jakub kvůli tomu nechtěl volat hasiče, a přestože byl po noční službě, rozhodl se situaci vyřešit. Sousedův balkón naštěstí nebyl daleko a Jakubovi se tam podařilo opatrně přelézt a mladou labradorku vysvobodit.
„Sousedi mi pak byli hodně vděční, ale ne tolik jako Ejmy. Pokaždé, když mě teď vidí, začne po mně skákat a olizovat mě,“ uzavírá Jakub.
Autor: René Podhrázský
