Kdykoli se ve škole mluvilo o rodičích, cítil jsem se před ostatními spolužáky trapně. Přišlo mi líto, že zatímco kamarádi mají maminku i tatínka, já jsem tátu neměl. Odešel od nás, když jsem byl v první třídě, a od té doby se u nás doma o něm nesmělo mluvit. Maminka si to nepřála a já to respektoval.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Když jsem se osmělil a zjišťoval, proč s námi tatínek není, dostal jsem vždy jednu a tu samou odpověď. Maminka o něm nemluvila hezky, naopak byl pro ni zrádce, který se na nás vykašlal a utekl za jinou paní. A s touhle pravdou jsem celý život žil.
Na všechno byla sama
Jsem jedináček. Vyrůstal jsem jen s maminkou, která byla na všechno sama. Tvrdě pracovala, aby nás uživila. Táta prý nepřispíval ani korunu.
Častokrát jsem ji litoval, když jsem ji viděl, jak sedí s hlavou schovanou v dlaních a pláče. Uvědomoval jsem si, že uživit nás není jednoduché.
Proto jsem veškeré peníze, které jsem kdy měl, věnoval mamince. Když jsem mohl, našel jsem si brigádu při střední škole a finančně se snažil pomáhat.
Nemluvili jsme o něm
O tátovi jsme nemluvili. Rozhodně ne často. Jako dítě jsem se vyptával, ale maminka to vždycky zahrála do autu. Nechtěla se o něm bavit.
Věděl jsem, že nás opustil, protože si našel mladší přítelkyni. Takhle mi to maminka řekla. Tvrdila mi také, že mě nechce vidět. I když jsem byl jeho syn, prý se mě zřekl.
Pociťoval jsem vůči tátovi vztek. Postupem let se vzpomínky na něho začaly vytrácet, ale skutečnost, že jsem neměl tátu, mě doprovázela celý život.
Dohromady nás svedla náhoda
Před několika měsíci za mnou přišel nadřízený, že přijali nového zaměstnance a já ho dostal na starost, abych ho zaučil. Nebylo to poprvé, co mě o něco takového požádal.
Dal jsem se s tím chlapíkem do řeči. Byl očividně starší, ale moc příjemný chlap. Měl jsem ho mít na starost celý turnus, strávili jsme spolu dost času a stále si měli o čem povídat.
Slovo dalo slovo, bavili jsme se o všem a já se zmínil o své matce. Když jsem řekl její jméno, výraz mého nového kolegy ztuhl. Pak už to šlo ráz na ráz a já se nestačil divit, jaká šílená náhoda mi do života přivedla mého tátu. Tátu, kterého jsem roky nenáviděl a vlastně neprávem!
Všechno bylo jinak
Když jsem se dozvěděl, jak to tenkrát bylo, dostal jsem vztek. Nikoli však na člověka, na kterého jsem se zlobil celý život. Naopak. Zlobil jsem se na mámu, která mi celé ty roky lhala.
Karel, jak se můj táta jmenuje, neodešel dobrovolně. Máma ho vyhodila. Tvrdila mu, že nejsem jeho, že jsem dítě jejího šéfa. S tím se prý také rozhodla žít, jeho vyhodila z bytu a zakázala mu mě kontaktovat.
Nebyl jsem syn jejího šéfa. S ním sice měla románek, ale dítě z něho nevzešlo. Máma si myslela, že když sbalí ženatého pracháče, zajistí nám život v luxusu. Peněz měl dost. Tátu z mého života úplně odřízla, dokonce i poté, co ji nadřízený odmítl a jejich románek ukončil.
Přišel jsem o tátu úplně zbytečně a celý život jsem k němu choval nenávist, ačkoli si to vůbec nezasloužil. Když teď vím, jak to celé bylo, o mámu bych si neopřel ani kolo. Připravila mě o tátu. Úplně zbytečně.
Autor: Nikol Kolomazníková
