Jan se věnuje činnostem, které většina lidí považuje za zvláštní. Právě kvůli tomu jej lidé okolo něho považují za podivína a často se mu vyhýbají. Jan si z toho však nic nedělá, na názory ostatních se neohlíží a život si užívá plnými doušky. I když pravda, že někdy trochu netradičně.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Od Jana jsme dostali e-mail, ve kterém píše, že ho okolí nazývá podivínem, že se mu lidé vyhýbají nebo si na něho ukazují prstem. Ve svém e-mailu také upřímně přiznává, že si z toho vůbec nic nedělá a za podivína se rozhodně nepovažuje.
Z vrcholu jsem se dostal na dno
Místo v domě bydlí v chatrči, kterou si během let dle jeho slov doslova splácal z toho, co bylo zrovna po ruce. To je jen jedna z věcí, pro které Jan přijde lidem okolo sebe podivný.
„Před lety jsem si žil na vysoké noze,“ píše Jan. „Vlastnil jsem firmu, které se dobře vedlo. Jenže stačila jedna krize a firma šla ke dnu,“ pokračuje.
Jan se rozepsal o tom, jak byl nucen prodat všechen svůj majetek, aby zaplatil dluhy a vyplatil své pracovníky. Najednou mu nezbylo nic, vzdal se bytu a za poslední peníze si koupil starší chatku, která už byla na odpis.
„Ta chata tenkrát stála pár korun, protože byla na zbourání,“ vysvětluje Jan. „Já jsem si ji postupně opravil a z toho, co jsem kde našel, jsem si vykouzlil docela pěkné bydlení.“
Mám trochu jiné záliby, které ostatním přijdou divné
Kromě toho, že žije v chatrči, nad kterou nejeden kolemjdoucí nevěřícně kroutí hlavou, si Jan našel i pro někoho možná netradiční záliby.
„Kupříkladu rád chodím bos, a to dokonce i v zimě,“ popisuje. „Hodně času trávím v lese, kde objímám stromy a čerpám z nich sílu,“ pokračuje.
Jan se přizpůsobil novému životu, začal si sám pěstovat různé plodiny, na nákup chodí jen minimálně. Ačkoli chodí do práce, už nemá v plánu se vrátit k tomu, jak žil dříve.
„Tohle mi vyhovuje, jsem sám sobě pánem,“ pochvaluje si. „Lidé na mě divně koukají, když třeba prohledávám popelnice a beru si z nich například jídlo. Oni to neznají, ale je to docela trend,“ vysvětluje.
Ukazují si na mě prstem a říkají o mně, že jsem zvláštní
Jan už si zvykl na to, že se na něho lidé dívají skrz prsty. Setkal se i s tím, že o něm mluví jako o podivínovi, nebo že se mu vědomě straní.
„Nic si z toho nedělám,“ přiznává otevřeně. „Na názory druhých už jsem se dávno přestal ohlížet. Já si dělám svoje a ostatním také nemluvím do toho, jací jsou,“ uzavírá svůj e-mail.
Autor: Nikol Kolomazníková
