Už když se Jan seznámil se svou budoucí ženou, netajil se tím, že se rád napije. Jí to nikdy nevadilo, tolerovala mu jeho výlety do hospody i noční návraty v opilosti.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
A tak se nakonec vzali. A měli spolu děti. To byl možná milník, který měl všechno změnit, jenže se nic nestalo. Janova žena dál jeho opilecké stavy tolerovala, zatímco spolu vychovávali potomky.
„Někdy jsme se proto pohádali, to ano. Ale druhý den mezi námi bylo všechno v pořádku. Snažil jsem se být dobrý otec. To, že jsem chodil domů třikrát týdně podnapilý, jsem nepovažoval za problém,“ přiznává čtenář.
„Hádky pro mě nebyly nic víc než součást vztahu. Nikdy mi nedošlo, jakou velkou chybu dělám a jak vážné následky to může mít.“
Zapomněl jsem na důležitý den. Nedokázal jsem si to odpustit
Jednou se stalo, že Jan zůstal v hospodě celý večer i celou noc. Když se vrátil nad ránem, našel doma zbytky barevného papíru, třpytky a rozvěšené nafukovací balonky.
„Došlo mi, že jsem zapomněl na narozeniny své nejmladší dcery. V tu chvíli jsem byl tak opilý, že jsem se zmohl jen na spánek. Ale brzy potom mi to začalo v hlavě šrotovat,“ říká.
„Po čase mě moje svědomí přinutilo, abych se začal léčit. Oznámil jsem rodině, že chci s alkoholem skoncovat. Velmi je to překvapilo, podpořili mě a já nastoupil do léčebny.“
Nikdo po mně nic nechtěl
Podle Jana hrálo v celém případu roli hlavně jeho vlastní uvědomění. „Kdyby mě rodina do léčby nutila, asi bych se k tomu neměl. Ale oni mě milovali takového, jaký jsem byl.
A já si uvědomil, že jim mohu dát mnohem víc. Právě proto jsem se sám rozhodl na tři měsíce se od nich odloučit a vrátit se jako nový člověk. Člověk, kterého si moje rodina zaslouží.“
Jan dodává, že léčba nebyla vůbec snadná. I když se za alkoholika sám nepovažoval, projít všemi procedurami a odnaučit se pít bylo komplikované.
Změnilo se toho hodně
„Nebudu říkat, že mi alkohol nechybí. Někdy ano. Ale vždy si uvědomím, co je pro mě důležitější. Svou rodinu miluji a podnikl jsem to pro ně,“ píše v e-mailu Jan.
„Moje žena byla z mého rozhodnutí nadšená a ty tři měsíce na mě věrně čekala. Děti už mají dost vlastního rozumu na to, aby pochopily, co pro ně táta udělal. Snad mi jednou odpustí, jak jsem se v jejich dětských dnech choval.“
Dnes žije Jan s rodinou šťastně. Vydělává peníze, pomáhá své manželce, věnuje se výchově dětí. A nikdy nezapomíná na žádné narozeniny, snaží se všem vynahradit každý večer, který nebyl při smyslech.
Autor: Šárka Cvrkalová
