Moje manželka byla vždy na všechny milá a hodná, proto jsem s ní chtěl strávit zbytek života. Dnes už vím, že to možná takto dál nepůjde. Nechápu, co se s ní stalo.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Seznámili jsme se přes partu kamarádů
První manželství mi bohužel nevyšlo, byl jsem pak celkem dlouho sám a užíval si staromládeneckého života. Když mi bylo třicet pět let, jel jsem s partou kamarádů na dovolenou do Chorvatska.
Jela s námi i sestřenice mého kamaráda, Lucie. Předtím jsem ji nikdy neviděl, ale hned jsem věděl, že jsem se snad zamiloval na první pohled.
Na konci dovolené jsme se už vodili po pláži za ruku. Byl jsem zase šťastný.
Přidala se do party a všechno vypadalo v pohodě
Lucie s námi začala chodit po horách a na pravidelné turnaje v šipkách. Všechno se zdálo ideální a asi po roce jsme se vzali.
Jednou s námi manželka nemohla jít, protože byla nemocná. Když jsem přišel do restaurace za kamarády, začali mi vyprávět o tom, že se jim poslední dobou na Lucii něco nezdá.
Samozřejmě mě zajímalo, co tím myslí. Nemám rád pomluvy, nikdy jsem neměl zapotřebí se takovýchto debat účastnit. Ale teď šlo o moji ženu.
Myslel jsem si, že se spletli
Ten večer mi přátelé začali tvrdit, že když s námi byla Lucie posledně na přechodu Krkonoš, podivně se jim začaly ztrácet nějaké věci.
Nevěřil jsem tomu a manželku jsem samozřejmě bránil. Oni ale trvali na tom, že jediný, kdo to mohl být, je ona. Jeden kamarád si prý i dokonce všiml, že něco hledala v cizí peněžence.
Nevím, jestli je to nemoc, ale asi ano
Nedalo mi to a doma jsem to Lucii řekl. Samozřejmě všechno popřela. Začalo mi to vrtat hlavou, a když byla v práci, odhodlal jsem se prohledat její věci.
Absolutně mě šokovalo, co jsem našel. Ve skříni úplně dole pod oblečením jsem objevil dřevěnou krabičku. Když jsem ji otevřel, hned mi to bylo jasné. Okamžitě jsem poznal zlatý řetízek s přívěskem čtyřlístku svojí kamarádky, pánské hodinky a další věci.
Hned, jak se Lucie vrátila domů, jsem na ni vyhrkl, co to má znamenat. Odpověděla mi, že to nedokázala ovládnout, že ty věci zkrátka musela vzít. Nakonec z ní vylezlo, že už nějakou dobu navštěvuje psychologa, se kterým to řeší, a bála se mi to říct.
Tak mám doma kleptomanku, přátelům jsem samozřejmě všechno vrátil, ale moc pochopení pro moji ženu nemají. Ani se jim nedivím.
Autor: René Podhrázský
