Když se u syna poprvé začala projevovat puberta, věděl jsem, že to s ním ještě bude zajímavé. Už v jeho 13 letech dokázal jasně dávat najevo, když s něčím nesouhlasil. Bylo mi jasné, že pokud to takto půjde dál, nebude to s ním ani trochu jednoduché. Nespletl jsem se. Náš syn se začal chovat nezvladatelně.
Manželka se ho stále snažila omlouvat
Z nás dvou jsem to byl já, kdo byl přísnější. Ono se to vlastně tak nějak očekává. Zatímco tátové budou nad dětmi držet pevnou ruku, jejich mámy se je budou snažit chránit a bránit. U nás to nebylo jiné.
Zatímco já se synovým chováním ani trochu nesouhlasil, moje žena se ho snažila neustále omlouvat. Ať udělal cokoli, pokaždé mě přesvědčovala, že to bylo naposledy. Že se určitě zlepší. I když se v něm několikrát zklamala, nepřestala ho chránit.
Ztratil veškerou úctu k rodičům
Našeho syna jsme se odmalička snažili vychovat tak, aby měl úctu ke svým rodičům. Jak ale rostl a puberta s ním cloumala ze strany na stranu, veškerou úctu ztratil. Přestal rozpoznávat hranice mezi tím, co si ke svým rodičům ještě může dovolit, a tím, co by si v žádném případě dovolovat neměl. Byl drzý, odsekával nám a mnohdy byl i sprostý. Přišel jsem dokonce i na to, že nám opakovaně lhal, především pak co se to týkalo jeho školní docházky.
Vše se provalilo v okamžiku, kdy nám domů přišla výzva, abychom se s manželkou dostavili do školy k řediteli. Tam jsme se dozvěděli, že náš syn už více než 4 měsíce do školy chodí jen tak „lážo plážo“. Nebo se uprostřed hodiny zvedne a jednoduše odejde. Ředitel nás také informoval o tom, že nám po našem synovi opakovaně vzkazoval, abychom se dostavili do školy. Syn nám ale ani o jednom takovém pozvání neřekl.
Když mu bylo osmnáct, vyhodil jsem ho z domu
Chování našeho syna se s postupem let nezlepšovalo. Spíše naopak. S manželkou jsme ho nezvládali, nedal si říct, absolutně nás neposlouchal. Už jsem si s ním nevěděl rady, dospěl jsem proto k rozhodnutí, že jen co synovi bude 18 let, vyhodím ho z domu. Do školy nechodil, kašlal na své povinnosti, nerespektoval své rodiče. Choval se, jako by mu patřil celý svět. Potřeboval dostat lekci, kterou jsem mu udělil tím, že jsem mu v den jeho osmnáctých narozenin sbalil kufr s věcmi a vyhodil ho před dům.
Manželka se mnou přestala mluvit
Na výchovu našeho dítěte jsme byli dva, byli jsme dva dokonce i když jsme jeho výchovu přestávali zvládat. Přesto jsem to nakonec já, kdo je ten nejhorší. Především pak v očích mé manželky, která se mnou poté, co jsem syna vyhodil z domu, prakticky přestala mluvit. První týdny mlčela, komunikovala se mnou jen o těch nejdůležitějších věcech. Teď jsou to 4 měsíce, co náš syn bydlí někde u kamaráda. Moje žena se mnou stále nemluví. Já jsem ale přesvědčený o tom, že jsem se zachoval správně.
Autor: Nikol Kolomazníková
