Rodina pro mě vždy znamenala naprosto vše, nikdy jsem ji nechtěl ublížit. Jenomže osud je někdy k člověku krutý. Když jsem se dozvěděl, že mám rakovinu a zbývá mi už ani ne rok života, myslel jsem jenom na to, jak to říci svojí ženě a dětem. O mě nikdy nešlo, vždy jsem žil jenom pro ně a věděl jsem, že je tím raním.
Dva měsíce jsem před světem schovával pravdu. Ženě jsem řekl, že kašel je podle doktora od nachlazení a že budu v pořádku. Jenomže problémy se stupňovaly, já musel začít docházet na pravidelná vyšetření a nakonec říci rodině pravdu.
Pláč a slzy mě brzy začaly vysilovat
A to nejen pláč můj, kterému jsem se tajně věnoval po nocích, ale také mojí ženy. Kdykoli jsem si chtěl dát pivo nebo se jít projít, začala plakat, že bych se měl šetřit a nevzdávat se. Čekala mě zásadní operace, která mohla proces rakoviny výrazně zpomalit, s malou pravděpodobností mě obtíží zbavit. Jenomže já nevěřil. Spousta lidí kolem mě rakovině podlehla, proč bych já měl být výjimkou?
Místo abych se šetřil, snažil jsem se užívat si života naplno. Na tom by nebylo nic špatného, jenomže moje žena byla zkrátka až moc starostlivá. A když jsem na ni začal křičet, aby mě nechala být a našla si raději někoho, s kým ji čeká šťastná budoucnost, řekl jsem ve všem tom návalu stresu i věci, které by milující muž ženě říkat neměl. Navíc to bylo u rodinné večeře, kde jsme se sešli i s našimi dvěma dětmi. Už s námi sice nežijí, ale naše vztahy byly do toho dne skvělé. Po tom, co jsem řekl manželce, mi syn oznámil, že jsem hlupák, a všichni členové rodiny odešli od stolu. Byla to poslední společná večeře.
Žil jsem sám až do osudného dne. Operaci jsem přežil
Zdroj: 123RF.COM
Několik měsíců jsem žil sám. Snažil jsem se namluvit sám sobě, že mě žena s dětmi opustili, když je nejvíc potřebuji. Jenomže jsem věděl, že to já se chovám jako skutečný hlupák a oni mají pravdu. Měl jsem strach, osudný den se blížil, jedinou pomocí mi byl psychiatr. Těsně před operací jsem si možná přál, abych ji nepřežil.
Probral jsem se po pěti dnech. Byl jsem v umělém spánku. Když jsem zase otevřel oči, byl jsem rád, že žiji. První myšlenky směřovaly k mojí rodině. Do nemocnice za mnou několikrát přišli. Cítil jsem odtažitost, ale byl jsem rád, že jsou se mnou. Příliš jsem nemluvil, nevysiloval se. Až mnohem později, po tom, co se můj stav stabilizoval, mi žena řekla, že za mnou přišla naposledy. Podpořila mě, abych se dostal z pooperačního stavu.
To, co se mezi námi před operací stalo, už nikdy neodčiním. Jsou to sice dva roky, ale stále si své chování vyčítám. Neztratil jsem rodinu kvůli nemoci, ale kvůli tomu, že se ve stresu ukázalo, kým skutečně jsem. Mužem, co si nikdy nezasloužil to, co mu osud přidělil.
Autor: Šárka Cvrkalová
