Ztráta blízkého člověka se jen těžko překonává. Nějaký čas to trvá, než se vyrovnáme s tím, že už není mezi námi, někteří se s tím nesmíří už nikdy. Jan kvůli smrti svého syna truchlil dlouho. Jeho chování nakonec vedlo k rozpadu celé rodiny.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Před třemi roky měl Janův syn nehodu na motorce, při které přišel o život. Blízcí to oplakali, snažili se ale nějakým způsobem jít dál. Jenomže Jan smrt svého syna nesl velmi těžce.
Uzavřel se do sebe, přestal komunikovat s lidmi. V práci začal mít problémy, a nakonec ji musel opustit. Našel si zaměstnání z domu, při kterém se nemusel téměř s nikým bavit.
Jakýkoli kontakt s lidmi pro mě byl bolestivý
„Když můj syn přišel o život, myslel jsem si, že už nic nemá smysl. Přestal jsem komunikovat se světem. Po vyhazovu z práce jsem si našel nové zaměstnání, abych měl z čeho žít,“ přiznává čtenář.
„Celé dny jsem proseděl za počítačem, vyhýbal se jakékoli komunikaci s ostatními, manželku jsem ráno sotva pozdravil a dceři jsem neodepisoval na zprávy,“ vzpomíná.
Rodina se snažila společně překonat bolest, kterou smrt syna v jejich srdcích zanechala. Jenže Jan místo jakékoli snahy trávil veškerý čas sám, k ostatním byl nevrlý a komunikoval s nimi jenom v opravdu nutných situacích.
„Všechny kolem sebe jsem nesnášel. Cítil jsem, že každý, kdo na mě mluví, jenom podněcuje můj smutek i vztek, které se ve mně mísily. Nedokázal jsem s nikým vyjít, a to ani s dcerou a manželkou,“ přiznává.
„Vím, že se mi snažily pomoct, ale já vnímal svět úplně jinak. Takže jsem na ně byl mnohdy hrubý, odmítal jsem je, a nakonec mi bylo jedno, že se mnou přestaly úplně mluvit,“ dodává čtenář.
Nakonec jsem o ně přišel úplně
Jan si bohužel neuvědomil, že tichá domácnost je jen začátkem všeho. Několikrát odbyl dceru, která ho žádala, aby se s matkou usmířil. Až pozdě zalitoval, že to měl udělat, dokud byl čas.
„Psal jsem dceři, že se s nikým nehádám, že jenom nechci s nikým mluvit. Ale i to stačilo k tomu, aby mě po dvou měsících mlčení žena opustila. Jednoho rána mi řekla, že už to tak dál nejde,“ vysvětluje Jan.
„Sebrala se a odešla, že prý nebude žít s někým, kdo se utápí v bolesti a nedokáže ji překonat. Tehdy mi to bylo jedno. Zamručel jsem, ať si jde. Až po týdnu jsem jí volal, zda se vrátí. Ona se ale nevrátila.“
Jan se pokoušel najít zastání u své dcery, ale ta se postavila na matčinu stranu. Podle ní se obě snažily mu pomoci, ale on se po smrti syna natolik změnil, že už není tím, koho by chtěly mít v rodině.
„Na jednu stranu chápu, proč to udělaly. Na druhou stranu jsem ale přišel o syna a ony mě postavily do situace, kdy jsem přišel i o zbytek rodiny. Nevím, zda se mi z toho i po letech chce plakat více smutkem, nebo vztekem,“ končí Jan s příběhem.
Autor: Šárka Cvrkalová
