Už několikátou noc za sebou se mi zdálo, že slyším dětský pláč. Nejdříve jsem to považovala jen za hloupý sen, později mi to začalo vrtat hlavou. Dokonce jsem si nebyla jistá, jestli to byl jen sen, nebo jestli jsem sen pláč slyšela doopravdy.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Manžela se nemělo cenu ptát. Spí jako špalek a i kdyby mu vedle hlavy bouchla bomba, ani by to s ním nehnulo.
Uprostřed noci mě vzbudil pláč
Když se mi to stalo poprvé, samu sebe jsem ujišťovala, že to byl jenom sen. Jenže onen pláč byl natolik přesvědčivý, že jsem si tím vůbec nebyla jistá.
O dvě noci později se to stalo znovu. Uprostřed noci jsem zaslechla kňourání. I tehdy jsem si ale přes hlavu přetáhla polštář a předstírala, že je to jen noční můra.
Manžel spí jako dřevo
Zkoušela jsem se ptát manžela, jestli i on třeba něco neslyšel. Bylo to marné, odjakživa spí jako špalek. Ani cimbálovka vedle hlavy by to ze snění nevytrhla.
Vrtalo mi hlavou, jestli je to špatný sen, nebo proč se budím v noci kvůli dětskému pláči. V té chvíli mě nenapadlo, že je všechno úplně jinak.
Vydala jsem se za pláčem
Další noc a opět stejný scénář. Ze spaní mě vytrhl pláč. Neustával a mně došlo, že to skutečně není sen. Vydala jsem se za dítětem, které tak srdceryvně naříkalo.
Vyšla jsem z domu ven. Byla noc, tma jako v pytli. A zase ten pláč. Najednou mi došlo, že vychází od sousedů. Žila tam mladá rodina. On byl věčně někde v trapu a ona docela podivínka.
Co by se stalo, kdybych nepřišla?
U dveří sousedovic domu nebylo pochyb o tom, že uvnitř pláče dítě. Zkusila jsem zaklepat, třeba jeho maminka jen tvrdě spala a neslyšela ho. Když nikdo nereagoval, zazvonila jsem. Poté jsem začala na dveře bušit.
Běžela jsem za manželem. Koukal na mě jako zjara, když jsem ho probudila a hnala v noci k sousedům. Tam stále plakalo dítě.
Zavolali jsme policii, tohle nebylo jen tak. Co když se rodičům toho dítěte něco stalo? Policie přijela, bušila na dveře, zvonila, a nakonec dveře vykopla. Doma nikdo nebyl. Jen to dítě.
Nechávala ho doma samotného
Byla jsem v šoku, když policista donesl uplakané, umolousané dítě. Tomu chlapečkovi mohlo být kolem roku, starší určitě nebyl. Od pláče byl úplně fialový, pročůraný. Žalostný pohled.
Netrvalo dlouho a v ulici bylo hrozné haló. Sociálka dítě zabavila, zjistilo se totiž, že ho jeho nezodpovědná matka nechávala doma samotného. Opakovaně, třeba i den, nebo dokonce dva. Bylo mi z toho zle.
Nyní si říkám, co by se stalo, kdybych tam tenkrát nešla. Jak dlouho by toho chudáčka nechala doma bez dozoru? Nechci ani pomýšlet, jak to celé mohlo dopadnout…
Autor: Natálie Kabourková
